Ukrajina, jak to bude s rekonstrukcí?

Když jsem si přečetl slova bývalého provozního ředitele americké Agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID), jež Max Primorac vyslovil pro deník The Wall Street Journal, pochopil jsem i další aspekty z »ukrajinské politiky« USA. Je ovšem možno věřit bývalému vysokému funkcionáři jedné z nejvýznamnějších amerických organizací, která ovlivňuje především tzv. rozvojový svět a kráčí vždy ruku v ruce za vojenskou akcí Spojených států nebo jejích spojenců?

Odpověď je jednoduchá: Lze. Doktor Primorac byl poradcem ministra zahraničí USA, pokud jde o Blízký východ. Je zaměřen také na odhalování a nalézání způsobů, jak čelit Číně, sloužil jako hlavní poradce v boji proti Al-Káidě v Iráku, později proamerické kábulské vlády, před tím byl poradcem odtrhujících se zemí od Jugoslávie, atd. Má tedy své bohaté zkušenosti. Také dnes není nulou, ale vedoucím výzkumným pracovníkem v Centru pro svobodu Margaret Thatcherové v The Heritage Fundation, konzervativní společnosti se sídlem ve Washingtonu. Je uveden i na výplatní listině amerického ministerstva obrany.

Tento pán prohlásil, že Ukrajina nebude moci počítat s tím, že by ji po skončené válce Západ, myslel tím nejen USA, ale i hlavní státy Evropské unie, za své prostředky rekonstruoval. Kdo tedy a za jaké peníze uskuteční rekonstrukci?

Pokusme se odpovědět. Především půjde o to, jak dopadne válka. Rusko nemůže prohrát, i když se boje protáhnou třeba ještě řadu let. Nejde jen o lidskou vyčerpanost Ukrajiny, ale i o postupný pokles vojenských dodávek ze Západu, i když stálé prodlužování bojů zatím vyhovuje. Západní tzv. demokratický svět přispívá totiž penězi a zbraněmi s municí. To je pro tento svět pozitivní, protože Kyjevu půjčené peníze se musí utratit v amerických zbrojovkách a ty vzhledem k tomu prosperují. Lidé mají práci a jsou spokojeni. Práce v nich tak znamená hlasy pro starosty, senátory, poslance, guvernéry a vlastně i pro kandidáty na prezidenta a zároveň také větší balík dolarů pro akcionáře. Amerika může být spokojena. Něco při tom odpadne i pro nejbližší spojenecké státy a její průmysl, ale jde spíše o výslužku.

A půjčené peníze? Nezadluží to ještě více už tak děsivě zadlužené USA? Zadluží, ale nevadí. Majitelé bank dostanou své zpět na úrocích, proč by se tedy rozčilovali? Pokud bude třeba, požádá americká vláda Rockefellerovův Fed o natištění dalších dolarů. Tato rodina z každé bankovky dostane svůj díl a dál bohatne. Proč by tedy netiskli? Je to zajímavý kruh.

Je pravděpodobné, že válku nikdo nevyhraje. Jen při konečném zúčtování Ukrajina ztratí ruskojazyčné oblasti, ale bude pak už skutečně jenom ukrajinská. Evropská unie jí za to umožní snadnější přístup do Aliance a i bez možného okamžitého přijetí jí otevře své brány. Výhody z obchodu, případné bariéry už jsou nebo budou odstraněny. Co víc chtít, když navíc se oligarchové napakovali tak, že by se obyčejný český státní žalobce snad údivem musel až zhroutit? Jsme holt zvyklí na nejvýše tak Ištvánovy kauzy, které znamenaly konec premiéra Nečase. Odvahu doktora Ištvána obdivuji dodnes.

Kdo tedy bude financovat rekonstrukci Ukrajiny, když prostředky, které tam jsou posílány na vojenské a nevojenské účely stále mizí kdesi v nedohlednu? Bude třeba dalších peněz. Jenže to nebudou dolary, ty se vrátí domů, tedy do Spojených států, za zbraně a munici. Musí být z jiných aktivit.

Zaplatí tedy kdo? Rusko? To, co mu připadne po přijetí případné mírové smlouvy, jistě zrekonstruuje, ale proč by platilo rekonstrukci zbylé Ukrajiny?

Jsou tu i smlouvy o vzájemné pomoci některých států EU. Jedna z nich, prý dokonce nejvstřícnější, je s Českou republikou. Podepsal ji letos premiér Fiala. Takže leccos zaplatíme my ze svých daní. Stačit to však na velkolepé plány Kyjeva nebude. Bude tedy třeba jiný mecenáš, přičemž se se Spojenými státy počítat nebude. Je tu ovšem řešení. Vše zaplatí Ukrajina. Tedy ta zbylá, kandidát na členství v EU a v NATO. Jak? Velmi jednoduše. Existuje přece »řecká varianta«. K dispozici jsou stovky státních podniků. Jejich prodej za pakatel americkým investorům problém vyřeší. Také polnosti, jež často poskytují dvojí úrodu, se nabídnou k prodeji. Spojená státy, jakožto největší manažer války, dostanou přednost. Nějaký takový zákon jistě ukrajinský parlament přijme. Celá Ukrajina se tak stane majetkem amerického kapitálu, a aby jeho nový majetek byl chráněn, vstup do NATO bude vyřešen obratem.

Co však Rusko? Jeho cíle byly splněny. Možná, že ještě získá dohodu, že na území Ukrajiny nebudou rozmístěny rakety dlouhého doletu a jaderné zbraně. Co víc si může přát?

Je tu ovšem možnost zapojení NATO do stále ještě trvající války a tím možnost vyvolat i 3. světovou. Přeje si to někdo? Nedomnívám se. Cíl rozdělit Ukrajinu mezi světové globalizované firmy s převážným vlivem těch z USA by naplněn nebyl. Pro voliče ve Spojených státech by to byla špatná zpráva. Ani Biden by to svému synovi Hunterovi udělat nemohl. Ostatně v příštím roce už nebude ani prezidentem a nový prezident či prezidentka si přivedou své lidi, kteří mohou myslet zcela jinak než ti, kteří dnes obklopující starého muže z Delaware.

Ve hře je hodně. Nás se to však netýká. My jsme plátci, nikoli příjemci, nikoli obdarovanými. A tak po skončení války na východě bude doba na znovuvýstavbu. Někdo bude muset dát prostředky, také stavební materiál něco stojí, někdo pracovní síly a někdo to všechno bude vlastnit. Vlastníkem je zatím z převážné většiny ukrajinský stát. Ten peníze nemá a mít nebude a i kdyby je i měl, kdo zaručí, že budou využity na Ukrajině k plánovanému účelu? Má však nesmírné bohatství v surovinových nalezištích, státních podnicích, v půdě. Takže jedinou cestou je výměna vlastníka. Globalizované firmy řízené z USA jsou připraveny převzít odpovědnost za řízení dosud státních firem. Pak už se tato země bude nazývat Ukrajinou jen formálně, ostatně mnohokrát od majdanského převratu stáli v čele této země lidé s americkým pasem, proč by tomu po skončení války mělo být jinak?

Jaroslav Kojzar