Analýza: Islám do Evropy nepatří

Německo ve středu 24. 7. 2024 zahájilo rozsáhlou razii proti mešitám, jejichž součástí jsou islámská vzdělávací centra či školy (madrasa), ve kterých mnozí imámové burcují proti západní demokracii a radikalizují mladé muslimy. V těchto centrech se učí, že islám je tou jedinou správnou cestou, která vede ke skutečné Boží spáse. To neislámský svět nepochopil, a proto zde platí zákony, které nevytvořil Alláh, ale jen pomýlený člověk. Z tohoto důvodu je islám nadřazený těmto zákonům i světským institucím a muslim je nemusí respektovat. Německá razie jednak přišla příliš pozdě, ale navíc neřeší nekompatibilitu demokracie a islámu. Proto kardinální problém s islámem zůstává v Německu beze změny.

Byly to právě západoevropské země, včetně Německa, které podporovaly a podporují výstavbu mešit, jíž nejčastěji financuje Turecko a Saúdská Arábie. Ti také dodávají patřičně proškolené kleriky, imámy, kteří zcela plní nařízení svých islámských vlád v domovských zemích. Např. turecká vláda vyslala 970 kleriků, z nichž většina nemluví německy, aby vedly 900 mešit v Německu. Přitom Erdogan opakovaně varoval turecké přistěhovalce, aby se neintegrovali do německé společnosti. Ve stejném duchu káží tito zahraniční imámové. Podle posledních odhadů se muslimové blíží k 10procentnímu podílu na německé populaci. U mladé generace je tento podíl ještě vyšší, díky vysoké plodnosti muslimek. Ještě horší je situace ve Francii či Belgii. Díky bruselským nezodpovědným, pseudohumanitárním až hloupým přístupům vůči muslimské migraci a absenci adekvátní jurisdikce, se vzniklé problémy neřeší, naopak nadále narůstají tak, jak se zvyšují počty muslimů.

Dnes, díky této nesmyslně vstřícné politice vůči těmto imigrantům se stalo, že mnohé státy EU, na prvním místě Francie, už v tomto směru překročily svůj Rubicon. Proto počet muslimských nenávistných a násilných projevů stále stoupá, a to i u muslimských dětí školou povinných. Díky špatné jurisdikci si mnozí učitelé už nevědí rady. Je to důsledek tolerance k netolerantnímu islámu. Vyznávané hodnoty islámu jsou zcela nekompatibilní s hodnotami demokracie. Dnes je už jedno, zda tento stav vládnoucí elity připustily z neznalosti islámu a naivity nebo ze zlého úmyslu. Příkladem nepochopení podstaty islámu a odkazu Muhammada o islámské světovládě je nápad o tzv. rozvíjení umírněného »evropského islámu«. Politici vůbec nepochopili, že islám nemůže být umírněný. Umírněný může být jen muslim, sekulárně smýšlející, který nedodržuje veškeré islámské příkazy, ale tím se zároveň vystavuje hněvu ortodoxních muslimů, včetně vyhlášení fatwy. Proto výsledek snahy o integraci muslimů do naší společnosti nemůže být jiný, než jen tristní.

Nekompatibilita islámu se projevuje v řadě oblastí

Vládnoucí eurounijní elity nepochopily, že islám není jen náboženství, ale jedná se o ucelený ideologicko-náboženský systém zahrnující veškerá lidská dění, která musí každý muslim respektovat a naplňovat od narození až do konce života. Navíc některé tradice se chápou stejně jako zákon. Je to totalitní systém. Islám se za celou dobu své existence nereformoval, a jak se ukazuje, tak i jeho dnešní vyznavači na tom nemíní nic měnit. Proto si i nadále zachovává vše z doby svého vzniku, a je tudíž otiskem středověku. Mnohé koránské verše, zvláště z medínského období, vyzývají k násilí proti nevěřícím v islám. Přitom Korán se chápe jako islámský zákon sdělený Alláhem Muhammadovi prostřednictvím archanděla Gabriela. Proto je Muhammad považován za Proroka všech proroků. Nekompatibilita islámu se projevuje v mnohých oblastech – např. nevyváženým postavením ženy vůči muži, právním systémem nerespektujícím základní práva a svobody člověka, totalitaristickými aspekty atd. Naštěstí islám není až tak jednolitý a nejedná se jen o islámské schizma na sunnity a šíity.

Z historického pohledu je jejich nepřátelství k západnímu světu do jisté míry oprávněné. Západ do těchto oblastí přicházel se zbraní v ruce a vytvářel si z nich své kolonie. A byli to právě Američané, kteří pod heslem demokracie začali nařizovat, jak mají muslimové ve svých zemích žít. Vždy to začínalo stejně, a to podporou opozičních sil, které existují ve všech zemích, zvláště v těch islámských. Přitom míra stability islámských zemí je přímo úměrná míře autoritativního vládnutí, neboť islám je ve své podstatě totalitní systém. Tak je tomu ve všech islámských zemích. Islám ve svém principu nepožaduje demokracii ani západní pojetí lidských práv, ale pořádek ve jménu islámu. Důsledkem svržení autoritativních či despotických vlád pod taktovkou Západu byl vždy jen chaos a krvavý bratrovražedný boj. Export západní demokracie do těchto zemí nefunguje. S tímto faktem se pojí otázka: Pokud my nechceme žít podle islámu v Evropě, proč nutíme islámské země žít podle našich pravidel a představ?

Modernisté a sekularisté narazili

Od 19. století se řada muslimských vzdělanců přidala na stranu reformistů propagujících islámský modernismus. Inspirovali se úspěchy západních zemí, ale zároveň varovali před pouhým přebíráním západního způsobu života. Chtěli, aby náboženství bylo jen soukromou záležitostí a aby se společenské změny odrazily také v moderní interpretaci Koránu, muslimy považovaném za »slovo Boží«, za Boží zákon. Proto postoje těchto modernistů a sekularistů vyvolaly mezi muslimy velké spory. Proti nim stáli reformisté, kteří se hlásili k tradici a tvrdili, že islám se musí obnovit zevnitř, aby odolal negativním vlivům modernizace zvenčí. Jejich cílem bylo očistit islám od praktik nezakotvených v Koránu a sunně, a tak vznikla reformistická hnutí typu Muslimského bratrstva, které založil v roce 1928 Egypťan Hasan al-Banná. Toto hnutí panislamismu a islámského fundamentalismu získalo v celém islámském světě rozsáhlou podporu.

Ruku v ruce s tímto děním se zrodil islamismus, politická ideologie, která se odvolává na islám, jeho tradice a požaduje návrat k jeho náboženským a právním kořenům. Islamismus vzešel z odporu vůči sekulárním islámským režimům, zvláště vůči dění v Íránu za vlády šáha Muhammada Rezy Pahlavího, které skončilo islámskou revolucí pod vedením ájatolláha Chomejního. Právě pokus o sekularizaci byl v Íránu doprovázen velkou brutalitou. Islámská revoluce si důrazně vyžádala návrat k původnímu islámu a jeho tradicím. K nejrozsáhlejším reformním změnám přistoupili Osmané (Turci) pod vedením mladého důstojníka Mustafy Kemala, známého spíše pod jménem Atatürk. Historie ukázala, že staletý vliv islámu v jednotlivých zemích nelze jednoduše změnit. V zemích, ve kterých se pod reformisty do jisté míry modernizoval islám, došlo časem k nastolení teokratismu a k návratu k hodnotám středověkého islámu.

Korán bude do té doby kontroversní, dokud budou duchovní představitelé islámu trvat na tom, že Korán je absolutně pravé slovo Boží a že na jeho formulacích se nepodílel člověk. V této souvislosti existuje několik závažných otázek: Co bylo z původního Koránu vyřazeno nebo přeformulováno a co po smrti Muhammada přidáno? Kdo všechno sestavoval Korán? Ze kterých všech zdrojů (židovské, křesťanské a další texty) Korán čerpal? Jak eliminovat náboženské násilné činy muslimů vůči nemuslimům a odpadlíkům?

Nejedná se o mírové náboženství

Islám rozhodně není náboženstvím míru, jak se nás někteří muslimové i nemuslimové snaží přesvědčit. Islám je jen jeden, ale existují jeho různé výklady či interpretace. Odlišnosti mezi muslimy se netýkají jen rozdílů mezi sunnity a šíity, neboť existují i další skupiny, které stmeluje jejich sociální chování na základě náboženské sociologie. Vyznávání víry (šaháda) u těchto skupin koresponduje s jejich názory, jakým způsobem má náboženství ovlivňovat a utvářet společnost a obráceně. Muhammad údajně řekl, že jeho muslimská obec (umma) bude rozdělena do 73 sekt, ale 72 z nich skončí v pekle. Jen nesdělil, které to budou. Muslimy lze na základě jejich postojů dělit do tří skupin: zastánci konzervativního tradičního pojetí (fundamentalisté), zastánci tendencí k sekularismu, kteří se často setkávají s nesouhlasem až odporem a třetí skupinou jsou zastánci modernismu, kteří požadují, aby se znovuzhodnotil islám tak, aby plně odpovídal potřebám moderního člověka. Lze najít ještě další dělení muslimů podle jejich postoje k islámskému násilí, západním světem označované za terorismus. Je zcela zřejmé, že bez zásadních změn některých koncepcí islámu, reformy islámu, nelze vyřešit palčivý problém politického násilí páchaného ve jménu náboženství. Bohužel mnozí západní liberálové, pseudohumanitární zastánci multikulturní společnosti, vůbec nechápou, o co jde muslimům v islámu a islamismu.

Fundamentalistické vymezení státu a vlády je jasné a lze proto snadno stanovit, který islámský vládní systém se k této formě blíží, nebo se od ní vzdaluje. Sekularistické názory požadují, aby individuální náboženské vyznání nemělo vliv na politický a veřejný život. S tím souvisí jejich požadavek, aby na přechodnou dobu byly prestižní politické funkce ve státě obsazované jen muslimy s tím, že přijde doba takové muslimské občanské vyspělosti, že se tato zásada stane zbytečnou. Ale tato čistě sekularistická ideologie není přijatelná v islámském světě. Egypt je možné považovat za příklad modernisticky orientovaného státu, i když v nedávné době měl namále. V rámci volebního vítězství v roce 2012 zvítězily strany reprezentující tradiční islám, byl rozpuštěn parlament a pozastavila se platnost ústavy. V roce 2013 zasáhla egyptská armáda a rázně zastavila snahu islamistů o nástup fundamentalismu. Bohužel opět se ukázalo, že mnozí západní státníci nerozumí islámu, nechápou fundamentalistické až wahhábistické verze islámu a proto odsoudili zásah armády, která svým jednoznačným vystoupením zamezila islamizaci Egypta. Prezident Mursí, kterého do této funkce navrhlo Muslimské bratrstvo, byl sesazen a poslán do vězení. Islamistické Muslimské bratrstvo bylo zakázáno, jeho členové souzeni a někteří i odsouzeni k trestu smrti. V roce 2014 byl novým prezidentem zvolen Fattáh as-Sísí a referendem byla schválena nová egyptská ústava.

Islám pro muslimy není jen pouhé náboženství, jak si mnozí neznalci tohoto světového fenoménu myslí. Je to styl života, který je pro ně nejdůležitější věcí na světě. Jejich případný boj je vždy posvěcen Alláhem, a proto je výrazně agresivnější a obětavější. Proto vykřikují takbír: »Alláhu akbar«. Smrt v tomto boji pro muslimy vždy znamená přímou cestou do vysněného islámského ráje, jenž je barvitě a přitažlivě popsán v Koránu.

Fatwa není považována za vraždu

Muslimové cítili a cítí vůči nevěřícím v islám a Židům všeobecné pohrdání, které plyne ze znění některých súr Koránu, z hadísů a biografie Muhammada, zvané síra. Ti, co nečetli Korán, síru, hadísy, neznají islámské právo šaría a nežili delší dobu v islámské zemi, nemohou pochopit ani islám a konání muslimů, ani podstatu islámského náboženského násilí. Pochopit však neznamená se podřídit, ale zvolit optimální opatření tak, abychom minimalizovali aktivity džihádistů. Jestliže my, dle našich zákonů, považujeme muslimské náboženské násilí za kriminální činnost nebo terorismus, tak většina muslimů ho považuje za náboženskou normu. Existuje dlouhá řada těchto násilných činů počínaje násilím na jednotlivých ženách až po útoky na velké skupiny nevinných lidí jen proto, že nevyznávají islám. Jaké je žít s vědomím, že nad vámi islámský duchovní vynesl rozsudek smrti (fatwu), tak o tom může hovořit například Ahmad Samuel Rushdie nebo Ayaan Hirsí Alí ze Somálska.

V roce 1989 vyhlásil íránský duchovní ajatolláh Chomejný fatwu na britského spisovatele indického původu Salmana Rushdieho za jeho knihu Satanské verše. To znamená, že kdokoli z muslimů má právo ho zabít. Islám to nechápe jako vraždu. Proto od této doby byl na utajeném místě neustále pod dohledem policie.

V roce 2004 zavraždil mladík marockého původu jménem Muhammad Bouyeri na ulici v Amsterodamu nizozemského režiséra, publicistu a televizního producenta Thea van Gogha jen proto, že natočil krátký film »Podřízení« podle scénáře nizozemské političky somálského původu Ayaan Hirsi Ali, který pojednává o násilí vůči ženám v islámské společnosti a odhaluje ponižující postavení žen v islámském světě. Hirsi Ali je také autorkou několika úspěšných titulů zabývajících se fenoménem islám. Nejznámější z nich je kniha »Kacířka«. Islámský útočník osmkrát vystřelil, a když ho Theo prosil o milost, tak mu nožem prořízl hrdlo a pokusil se mu nožem uříznout hlavu. Nakonec na mrtvém těle zanechal zprávu, která byla koncipována jako fatwa, ve které vyhrožoval západním vládám, židům i samotné Hirsi Ali, která opustila islám a stala se tak odpadlíkem. Vrah byl v roce 2005 vypátrán, zatčen a odsouzen na doživotí.

Západ nechápe nebezpečí, které přichází nejenom ze strany islamistů, ale i od mnohých zastánců ortodoxního islámu. Západní jurisdikce nemá nástroje k účinné eliminaci těchto muslimů. Vězení po dobu výkonu trestu sice zamezí jejich násilným aktivitám, ale vůbec neřeší tento problém. Po propuštění z vězení se tito muslimové vrací do naší společnosti a s ještě větší nenávisti začnou znovu páchat násilnou náboženskou činnost. Trefně tuto situaci sami popisují slovy: »Zavřít nás můžete, ale pustit nás musíte.« Ukazuje se, že jediný způsob, jak tyto muslimy eliminovat, je doživotní vězení s izolací od ostatních vězňů nebo obnovení trestu smrti.

Muslimové, kteří vraždí ve jménu své víry, ospravedlňují tyto své násilné činy citacemi Koránu. Výzvy k násilí a jeho ospravedlňování se v posvátných textech islámu výslovně nalézají. Lze proto tvrdit, že existuje nevyhnutelná souvislost mezi tímto náboženstvím a násilím, které vedle se »osamělých vlků« koncentrovalo v organizacích jako al-Káida, Islámský stát, Muslimské bratrstvo, Boko Haram a další.

Eurounijní politici často vůbec nechápou kořeny násilí

Bohužel, existují i tací nemuslimové, kteří se považují za liberály, že se dají snadno různými nadnárodními islámskými organizacemi přesvědčit k tomu, aby se postavili na stranu islamistů proti muslimským i nemuslimským kritikům. Cílem těchto organizací je umlčet debatu o islámu.

Tito ignoranti násilí páchaného ve jménu islámu pak bagatelizují případy násilné islámské morálky a vydávají je jen za dílo extrémistů, jakoby tito muslimové snad stáli mimo islám. Například násilnická skupina Boko Haram unesla dvě stě sedmdesát šest školaček v Nigérii, v Paříži byl v lednu 2015 proveden útok na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo, muslimové zcela běžně odsuzují k trestu smrti odpadlíky nebo kritiky islámu, jak se stalo těhotné Meriam Ibrahimové v Súdánu. Světem kolují videonahrávky, jak džihádisté uřezávají hlavy svým odpůrcům. V listopadu 2015 proběhla koordinovaná série útoků v Paříži, která si vyžádala 130 mrtvých a několik set zraněných atd. Přeživší útočník, jeden z organizátorů tohoto pařížského masakru, je marockého původu jménem Abdeslam a u soudu prohlásil, že je obdivovatelem Islámského státu a Západ považuje za teroristickou organizaci, se kterou je nutné bez soucitu a nemilosrdně bojovat. Je až neuvěřitelné, že eurounijní političtí představitelé vůbec nechápou kořeny těchto činů a dokonce nestoudně tvrdí, že tyto teroristické skutky je třeba nesměšovat s islámem, protože islám je náboženství míru, což je evidentní nepravda.

Je zapotřebí jasně odmítnout ty, kteří prosazují omezování kritiky islámu a tvrdí, že kritici jsou prakticky rasisté. Pokud si budeme namlouvat, že islám je mírumilovný a kompatibilní s demokracií, pak problém jeho diskrepancí nikdy neodstraníme. U praktikujících muslimů žijících na Západě, kteří se neintegrovali do západní společnosti, dochází k rozmachu islámské politické ideologie zabalené do náboženství a často projevují dvojí postoj. Jeden skutečný a druhý falešný, jen pro neislámskou veřejnost. Právě mladí muslimové, kteří se již narodili na Západě, se poměrně snadno nechají svést ortodoxními muslimy, kázáními imámů a jejich násilnickými výzvami k boji. To, že se příliš mnoho mladých muslimů nechá svést na scestí, představuje v současnosti velké riziko. Bohužel muslimové, kteří netouží po náboženském násilí a je jich jistě většina (tzv. mlčící většina), jsou příliš pasivní a neteční, než aby se postavili proti těmto džihádistům a náboženským násilníkům.

Z politických a hlavně z ekonomických důvodů se rodí početně silná novodobá muslimská imigrace směřující do nejvyspělejších západoevropských zemí. Hlad po levné a nekvalifikované pracovní síle v některých západních státech vedl k podpoře této imigrace. Přitom se ignorovalo, že migranti si s sebou přinášejí zvyky, odlišné tradice a hodnotový systém zcela nekompatibilní s demokratickým. V Německu se například předpokládalo, že tito převážně turečtí gastarbeitři si rychle vydělají peníze a vrátí se do vlasti. Byla to naivní představa.

U muslimů nelze očekávat úplnou integraci do našeho stylu života. To plyne z neslučitelnosti mnohých islámských atributů. Pokud by se muslim plně integroval a přijal veškeré hodnoty demokratického systému za své, pak by přestal být pravověrným muslimem. Proto, až na výjimky, tudy cesta nevede. Ale pokud by fungoval efektivní a systémově propracovaný migrační a azylový systém, jako např. v Austrálii, pak by se dalo dosáhnout toho, aby příchozí muslimové jednoznačně respektovali naše pravidla, zákony a hodnotový systém. Bohužel, v rámci neřízené a nelimitované imigrace i benevolentního přístupu ze strany evropských elit, k tomu nedošlo a proto začaly vznikat islámské enklávy, paralelní světy či NO-GO zóny, ve kterých přestávají platit pravidla a zákony daného státu a vytváří se negativní kolektivní mínění vůči autoritám státní moci i proti zatím stále většinovému obyvatelstvu.

»Pakt o migraci« nic neřeší, jen přenese násilí i k nám

Obecně platí, že pomáhat se zajisté má, ale ne za cenu zbídačení vlastní země. To nikomu nepomůže. Přijmout vynucenou a povinnou solidaritu se zeměmi, které si vlastní vinou, nezodpovědnou migrační a azylovou politikou, samy způsobily nezvládnutelný příliv migrantů, a tím i obrovské problémy. Představa, že podpora imigrace napomáhá řešit obrovskou kupu problémů v jejich domovských zemích, je fatálním nesmyslem. Imigrace nikdy nevyřešila a nevyřeší problémy, kvůli kterým tito lidé houfně opouštějí vlastní zemi. Je to pouze útěk před problémem a přesun bídy a dalších nectností z těchto zemí do EU. Zároveň tato nekontrolovaná imigrace s sebou přináší celou škálu rizik, od sociálních přes hygienické a zdravotní, násilnou kriminalitu až po bezpečnostní rizika. Problémy se musí řešit u nich doma a ne v Evropě. Migrace patří do nelineárních dynamických systémů. Pokud v rámci proklamované pomoci porušíme nebo nerespektujeme zákonitosti těchto systémů, pak se i dobře míněná pomoc snadno a rychle změní ve zlo, ve velký problém, který může překročit mez stability systému, kdy běžnými prostředky už nelze vzniklý problém zvládnout. Zastánci nekontrolované a bezmezné migrace nechtějí pochopit nebo ignorují, že soužití dvou nekompatibilních systémů, jakými jsou demokracie a totalitní islám, nemůže v žádném případě fungovat. Spojením neslučitelných systémů se nikdy nevytvoří stabilní systém. Proto odhlasovaný eurounijní »pakt o migraci«, který hanebně podpořil i náš ministr vnitra Rakušan, nic nevyřeší, jen přenese muslimskou násilnou kriminalitu i do ČR. Opět se projevila nekompetence až zlovůle naší vlády vůči vlastním občanům.

Občas slyšíme hlas pseudohumanitární tuposti, že si musíme zvyknout na nárůst teroristických útoků ze strany ortodoxních muslimů, jejichž počet neuvěřitelně rychle narůstá. Je to nesmyslný výrok, neboť nejde o přirozený vývoj, ale o nebezpečnou situaci, kterou připustili eurounijní lídři a politická elita. K eurounijní neschopnosti systémově řešit problémy patří i fatální migrace, která se zakrývá pseudohumanitárními hesly a neefektivními opatřeními. Realita ohledně migrantů a islámu v Evropě je opravdu hrozivá. Die Welt zveřejnil zprávu amerických výzkumníků z Pew Research Center, že v případě pokračující masové migrace muslimů do Evropy a vysoké plodnosti muslimek, se muslimská komunita v Německu do roku 2050 zdvojnásobí, takže tam bude žít minimálně 20 procent muslimů. Ve Francii to bude ještě horší. Nechceme-li islamizaci Evropy, pak musíme zastavit tuto migraci a po těch, kteří již zde žijí, tvrdě a nekompromisně vyžadovat, aby dodržovali demokratické principy. Doufejme, že se naši dobře placení politici probudí a začnou konat dříve, než bude pozdě. Islamisté, na rozdíl od nich nečekají, ale konají!

František Krincvaj

Mezititulky redakce