Nejen různí ideologičtí žvanilové, ale také někteří přední čeští ekonomové tvrdí, že první meziválečná Československá republika patřila mezi deset nejrozvinutějších ekonomik světa. Mají či nemají pravdu? Toť otázka. Odpověď na ní hodně závisí na tom, co je vlastně efektivnost a jak byla efektivnost Masarykovy první republiky hodnocena.
Efektivnost je trojstranný vztah mezi strukturou společenských potřeb, strukturou společenské výroby (ekonomiky) a náklady na výrobu. V otevřené československé, podobně dnes v ještě více otevřené české ekonomice, přitom významnou roli hraje efektivnost transformace domácí výroby prostřednictvím zahraničního obchodu, která může, ale nemusí být limitována netržními překážkami (vysoká cla, diskriminace, embarga). Těžko předpokládat, že stát, který není s to zajistit uspokojení základních hmotných potřeb svého obyvatelstva a má problém s masovou bídou, je efektivní, a to nezávisle na úrovni své ekonomiky.
V tomto směru se setkáváme s paradoxem: ekonomové působící před rokem 1945 byli proti dnešním ekonomům v obrovské výhodě, dnes ale interpretované jako nevýhoda, protože neznali objemové hodnotové ukazatele hrubý národní produkt (HNP), hrubý domácí produkt (HDP) a národní důchod (ND). Nejen K. Marx a B. Engels analyzovali vývoj průmyslové a zemědělské výroby, vývoj měnového kursu, vývoj zahraničního obchodu, vývoj cen a mezd, vývoj ekonomické nerovnováhy (veřejného i soukromého zadlužení), vývoj nezaměstnanosti, vývoj zisků apod. Kromě toho se sledoval objem klíčových výrob – těžby uhlí, výroby surového železa, oceli, kyseliny sírové, cementu, obilí, masa, počty vyrobených parních lokomotiv, nákladních a osobních vagonů, objem přepravy zboží a osob ad. Struktura sledovaných klíčových druhů výrobků procházela určitými korekcemi vlivem rozvoje ekonomiky.
Marx na základě svých analýz popsal klasický cyklus ekonomických krizí z nadvýroby – »krize – deprese – oživení – konjuktura – krize«. Hodně zjednodušeně, ekonomická krize z nadvýroby jako jediné řešení bezprostředních nerovnováh, vytvářených tržní regulací kapitalistické ekonomiky druhé poloviny 19. století i později byla, když klesal objem výroby, klesaly ceny, rostla nezaměstnanost, snižovala se ekonomická nerovnováha. Deprese znamenala stabilizaci ekonomiky na snížené úrovni. Za oživení a konjuktury naopak výroba rostla, rostly mzdy, klesala nezaměstnanost, rostly ceny a narůstala ekonomická nerovnováha. Vytvářely se tak hmotné předpoklady pro další sociálně ekonomickou krizi z nadvýroby. V pozadí ekonomických krizí byla nerovnoměrnost obnovy fixního kapitálů, tj. strojů a zařízení. Délka hospodářského cyklu za Marxe byla 10-11 let.
Marxovu krizi z nadvýroby nelze příliš srovnávat s dnešní tzv. ekonomickou recesí, tj. se situací, kdy alespoň dvě čtvrtletí po sobě klesá HDP. Také recese ekonomiky je hodnocena negativně, ale představuje mnohem složitější problém než klasická krize z nadvýroby, neboť HDP stále více závisí na přerozdělování prvotních důchodů a významně ho ovlivňují státní zásahy do ekonomiky.
Zvítězily objemové hodnotové indikátory
Po roce 1945 se do čela ekonomických analýz dostaly indikátory objemového typu, tj. HNP, HDP a v socializujících státech ND. Efektivnost se začala posuzovat podle vývoje objemových hodnotových indikátorů HNP, HDP a ND. Řekněme si, co znamenají.
HDP je, zjednodušeně řečeno, suma důchodů všech subjektů působících v dané zemi, tj. podniků a organizací všeho druhu, úřadů všeho druhu, občanů, resp. domácností, přihlášená ke zdanění, byť by od povinnosti platit daně byla osvobozena.
HNP je HDP minus důchody vyvezené do zahraničí plus důchody dovezené ze zahraničí.
ND je nově vytvořená hodnota v materiální výrobě včetně výrobních služeb. Zjednodušeně řečeno, Marxovo »v« (mzdy a tzv. parafiskál, dnes bychom řekli povinné sociální a zdravotní pojištění) plus »m« (nadhodnota, transformující se v různé druhy zisků, resp. příjmů z kapitálů). ND na rozdíl od HDP a HNP neobsahuje zejména důchody spojené s náklady na obranu, bezpečnost, státní správu a samosprávu, školství, zdravotnictví, sociální zabezpečení, kulturu, sport, bytovou výstavbu, osobní dopravu a ztráty všeho druhu. ND je primární nově vytvořená hodnota ve sféře materiální výroby a materiálních služeb, nenabalená druhotným a terciárním přerozdělováním prvotních, primárních důchodů z materiální výroby.
Dejme tomu, že tajfun X nebo jiná přírodní či společenská pohroma mimotržně napáchá ekonomické škody za 10 miliard amerických dolarů. Vznikla obří škoda, plných 10 mld. USD! V metodice ND vznikla opravdu tato škoda 10 mld. USD, která se od ND odečítá. V metodice HDP a HNP ale škoda nevzniká. Potřeba onu reálnou škodu napravit vytváří nový HDP a HNP ve výši oněch 10 mld. USD. Ne zcela reálně předpokládáme obnovu všeho, co tajfun zničil. Podivná je statistika HDP. Co horšího, z HNP a z HDP vytvořili politici a novináři s vydatnou pomocí západních ekonomů modlu na úrovni Pánaboha. Ano, poctiví humanisté, ekologové a levičáci právem kritizují HNP a HDP jako perverzní indikátory efektivnosti, zastírající četná neřádstva.
Přestože HDP a HNP vytvořili v USA akademici k jistému modelování ekonomických procesů až v roce 1944 a tyto indikátory přes jejich výslovný nesouhlas vzápětí uzmula společenská řídící praxe západních států a učinila z nich základní kritérium efektivnosti rozvoje (HNP na obyvatele a rok), setkávali jsme se a nadále se i u některých československých a českých ekonomů setkáváme s tvrzeními, že v těchto indikátorech na obyvatele patřilo meziválečné Československo do první desítky států světa. Odkud se taková tvrzení berou, čert ví. Tyto indikátory tehdy neexistovaly, zachovaná datová základna je neumožňuje zpětně dopočítat, takže je neměli odkud vzít.
HDP i HNP se v Československu i v Česku začal sledovat až po státním převratu v roce 1990. Kolem roku 2010 byl kolektivem Fischera mladšího proveden zpětný přepočet za socialismu užívaného ND na HDP a HNP, ale jen do roku 1970. Problém je, že se ND opírá o odlišné málo kompatibilní účetnictví s HNP a HDP. Tato nekompatibilita limitovala snahy na obou stranách železné opony o objektivní přepočet. Jestli Souhrnná prognóza Valtra Komárka a kol. z Prognostického ústavu ČSAV dospěla v roce 1988 k závěru, že československý ND je asi o třetinu nižší než HDP v tehdejších státech Evropského hospodářského společenství (EHS), kolektiv Fischera mladšího kolem roku 2010 vypočetl rozdíl ve výši asi 44 % ve prospěch HDP.
HNP jako základní indikátor efektivnosti ekonomiky byl na Západě v roce 1991 nahrazen indikátorem HDP. Statisticky problém nevznikl, sledovaly se oba indikátory. Problém je ale v jeho obsahu, neboť HDP nově říká, že také vývoz zisků do zahraničí zvyšuje naši efektivnost, podobně dovoz důchodů ze zahraničí.
V roce 2011 byla metodika tvorby HDP a HNP »upravena« tak, že jeho součástí se stala i tzv. šedá a černá ekonomika, tj. vesměs ke zdanění nepřihlášené odhadované položky typu práce načerno, naturální spotřeba domácností, daňové úniky, výnosy prostituce, organizovaného zločinu, obchodu s drogami, položky typu »imputované nájemné«. Bydlíš ve svém bytě, tak tvé náklady na bydlení statisticky nevyjádříme jako tvé skutečné náklady na bydlení, ale jako by sis svůj byt pronajímal za v místě a v čase obvykle platné, často lichvářské nájemné. Jak organizovaný zločin připívá k ekonomickému rozvoji a jak zvyšuje efektivnost, autoři této úpravy HDP a HNP nevysvětlili dodnes. Je pravda, že i obludný atentát v Oklahoma City v roce 1995 zvýšil HDP USA o mnoho miliard dolarů. Protože se bezpečnost ve společnosti zhoršila, kdekdo kupoval zbraně a jiné zabezpečení bytů ve snaze se před rostoucím zločinem ochránit, takže tržby a s nimi i HDP a HNP rostly.
Pokud někdo tvrdí, že zná HDP a HNP v Československu před rokem 1970, nemluví pravdu. Nemá ho a nemůže mít, protože prostě není. Fischerův přepočet let 1970-89 je vzhledem k dostupné datové základně asi jediný možný. S vědomím určitých nedostatků ho lze akceptovat.
Problémy srovnání efektivnosti HDP, HNP a ND
Značně problematický je ideový náboj HDP, HNP a ND, který se vesměs ignoruje. Předně, tyto indikátory negarantují soulad struktury společenské výroby se strukturou společenských potřeb. Mohou růst i v situaci, kdy chudí umírají hladem nebo mrazem pod mosty, kdy drogy všeho druhu ruinují zdraví svých konzumentů atd., atp.
V druhé polovině 80. let se kolektiv Valtra Komárka snažil přepočítat tehdejší ND socialistického Československa na západní HDP a HNP, aby mohl srovnávat velikost a efektivnost tehdejší československé ekonomiky s ekonomikami vyspělých kapitalistických států Západu. Na místě byl opačný přepočet (určit výši ND ve státech Západu), ale Komárkův tým ho neuměl a část jeho autorů ho ani řešit nechtěla, protože se nekriticky zhlédla ve státech Západu. Komárek a kol. přitom vycházeli z předpokladu, že Československo citelně zaostává za vyspělými kapitalistickými státy Západu, resp. šlo jim jen o určení míry tohoto zaostávání.
S tím úzce souvisela otázka reálného měnového kursu při nesměnitelnosti tehdejší československé koruny a pokračující politice diskriminace socializujících států Západem jednak z ideových, jednak z konkurenčních důvodů, o tvorbě prosperity USA tištěním USD nemluvě. Ideový náboj přepočtu HNP (HDP) – ND autoři Souhrnné prognózy nebrali v úvahu. Z těchto a dalších důvodů to byla snaha poněkud problematická, zvláště při hrubě zjednodušené interpretaci, že Československo zaostává o tolik a tolik procent.
Otázkou je kvalita přepočtu. Určité pochyby jsou nejen v oblasti zemědělství, kde to Komárkovi a spol. dlouho haprovalo, než se zjistilo, že tehdejší československé socialistické zemědělství bylo dotované v rozsahu asi 40 % objemu zemědělské produkce, což odpovídalo míře dotování ve státech tehdejšího EHS.
Vážným, dodnes nevyřešeným problémem je ekonomické ocenění omezených přírodních zdrojů. Tržní ocenění přírodních zdrojů znamená jejich vesměs vysoké podhodnocení a tím i stimul k plýtvání s nimi s vážnými negativními dopady na životní prostředí. Zde lze říci, že si vyspělý Západ s někdejším reálným socialismem nemají moc co vyčítat. Snad jen, že vyspělý Západ značně vysával a drancoval své někdejší kolonie a polokolonie, čímž část svých ekologických a sociálních negativ přenášel mimo své území v prostoru, což Souhrnná prognóza příliš nereflektovala.
Zásadní otázkou je, do jaké míry můžeme pomocí objemových hodnotových ukazatelů hodnotit efektivnost té či oné ekonomiky. Nejde přitom jen o tradiční otázku strategických odvětví, kam patří zejména zásobování vodou, potravinami, palivy a energií, byť seznam strategických výrob (obvykle se v socialistickém Československu počítal v měřítku tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci, pro níž byla strategická řada výrobků jako reaktory a další zařízení jaderných elektráren, lokomotivy elektrické i dieselelektrické, tramvaje atd.) byl podstatně širší.
Problém je, že přepočet ND na HNP a HDP citelně zkresluje efektivnost dopravy, nevýrobních služeb, regionální ekonomiky a spotřeby, což se do Souhrnné prognózy nepromítlo. Zcela zásadním problémem je skutečnost, jak ocenit základní sociální jistoty. Jejich ocenění nulou bylo krajně problematické, byť úzce ekonomický pohled takový přístup umožňoval. Tyto oblasti zvládnuty nebyly.
Co bylo a je jinak
Ve vodárenství (podniky Vodovodů a kanalizací) byl nepřekvapivě jako problém shledán vysoké dotování vodného a stočného, nedostatečné čištění odpadních vod a absence vodárenských soustav v řadě venkovských regionů.
Československé zemědělství v 80. letech produkcí potravin našeho klimatického pásma zajišťovalo asi 110procentní potravinovou soběstačnost i při vysoké domácí spotřebě potravin, což bylo přiměřené potřebám. Dosahovalo vysoké produktivity práce. Problémem byly ekologické aspekty, kdy zemědělství bylo jednak poškozováno jinými odvětvími (exhalace, zábory půdy pro nezemědělské užití, nadměrné stavy divokých prasat), jednak samo vážně poškozovalo zemědělskou a zejména ornou půdu, přírodu, krajinu, bylo největším, navíc plošným znečišťovatelem vod ad. Deformací bylo jistě uplatňování tzv. záporné daně z obratu (reálně dotace cen) na potraviny, uhlí, zemní plyn a elektřinu.
Československo mělo silný palivoenergetický komplex včetně rozvíjející se jaderné energetiky, ale při svém silně průmyslovém charakteru také nepřekvapivě vysokou spotřebu paliv a energie. Převážně uhelný profil ekonomiky byl zdrojem vysokých ekologických škod. Nepřijatelná byla politika levné energie, podrážející úspory paliv a energie v Československu.
Při hodnocení efektivnosti dopravy bylo silně kontroverzní tvrzení, že máme spíše nedostatečnou dopravu a potřebujeme rozvíjet především silniční a leteckou dopravu, zatížené velikým množstvím externalit – škod na životním prostředí, veřejném zdraví, územní struktuře sídel a přírody ad. Je pravda, že zejména rozvoj silniční dopravy vyvolává značné veřejné náklady, které zvyšují základní hodnotové indikátory. Je též pravda, že národohospodářsky je mnohem efektivnější doprava kolejová a veřejná ve srovnání s dopravou silniční a individuální automobilovou. Pokud ale ND zahrnuje pouze nákladní dopravu, zatímco HNP a HDP dopravu nákladní i osobní, jevila se československá realita jako zaostávání, což je z hlediska společenské efektivnosti slovo do pranice.
Prakticky nemožné je hodnocení efektivnosti služeb. Souhrnná prognóza nepřekvapivě shledala, že Československo má významně nižší podíl služeb proti vyspělým kapitalistickým státům. Nevzala ale v úvahu, že kategorie služeb je velice nesourodá, že je efektivní, aby některé druhy služeb vůbec nebyly (služby hazardu a finančních spekulací), že soukromý sektor bank a pojišťoven je obávaný vysavač reálné ekonomiky a že jiné služby lze obstarat podstatně levněji a efektivněji ve veřejném sektoru než tržně v soukromém sektoru.
Československé socialistické školství bylo jednotně řízené, takže s absolutně i relativně menším objemem peněz zvyšovalo v zemi vzdělanost, zatímco české školství po roce 1989 zjevně upadá a citelně se podílí na úpadku země.
Československé socialistické zdravotnictví bylo jednotně řízené. Jeho největším problémem byla nedostatečná prevence zdravotních problémů. Po roce 1989 se zdravotnictví prodražilo v důsledku zavádění regulovaných tržních vztahů a v řadě směrů se stalo zejména pro venkovské obyvatelstvo nedostupným.
Děsivý úpadek postihl českou kulturu při značném plýtvání.
Sport se stal pro významnou část mladé generace nedostupným, podpora sportu je nedostatečná a v rozhodující míře směrovaná na vrcholový sport.
O dopravě již byla řeč. Dodávám, že se zhoršilo dopravní a veřejné dopravní spojení na odlehlý venkov. Zásadně se zvýšila dopravní náročnost rozvoje. Doprava osobními auty je národohospodářsky podstatně dražší než doprava veřejná, ale HDP a HNP se na ní víc napase.
Volná ruka daná zahraničně obchodním řetězcům umožnila zničit podstatnou část obchodů a služeb, zvláště na venkově, a nutit tak vesničany za vším jezdit do měst. Stát se nestyděl na venkově zredukovat i síť pošt.
Výsledkem je i žalostný regionální rozvoj, který má v řadě regionů charakter úpadku. Za reálného socialismu byl územní rozvoj značně vyrovnaný, resp. problémy byly pouze s doosídlováním pohraničí (při ztrátě 3,5 milionu obyvatel v letech 1938-47 šlo o problém prakticky neřešitelný), na části venkova se po odsunu neantifašistických Němců nepodařilo, což se vystupňovalo v hraničním pásmu a v nových velkých vojenských výcvikových prostorech a v regionech s vážně narušeným životním prostředím, zvláště pak v Severočeském Podkrušnohoří a na Ostravsku.
Po roce 1989 se přes četné fráze o obnově venkova provádí reálně politika jeho sociálně ekonomické likvidace. Kromě výše uvedeného se ničí zemědělství a lesnictví, ruší či spíš se už v 90. letech zrušily četné venkovské výroby, strategické podniky se zpravidla nechaly zlikvidovat (zaniklo prakticky celé, do roku 1989 úspěšné československé investiční strojírenství) a spíše paraziticky se rozvíjí jen několik velkých měst, zejména Praha, Brno a Plzeň.
Nutno dodat, že řada v minulosti přirozeně uspokojovaných potřeb se nyní musí uspokojovat nákupem na trhu, protože byly zničeny podmínky pro jejich přirozené uspokojování. Někdejší levné dětské tábory pro asi 90 % dětí jsou nahrazeny menším počtem vesměs drahých táborů pro děti, jimž je rodiče jsou s to zaplatit. Četné skandály na dětských táborech přitom naznačují, že kvalita mnohých dětských táborů je problematická. Společenské podmínky pro ně jsou přitom nesrovnatelně horší proti létům socialismu. Ale pozor, HDP se na nich, tak jako na mnoha jiných aktivitách, na rozdíl od socialistické minulosti, velmi dobře »napase«. HDP coby symbol efektivnosti se zvětšuje, blahobyt občanů ale klesá.
Velkým problémem je politika zkracování životnosti výrobků, jež nutí k jejich častějším obměnám, takže se HDP napase, ale užitečnost pláče. Jiným velkým problémem je rozsáhlé nakupování nepotřebných výrobků na základě důkladného zpracování kupujících komerční reklamou, že potřebují všechno nemožné i možné.
K rozvinutosti meziválečného Československa
Je známo, že Československo v roce 1918 zdědilo podstatnou, asi 60procentní část průmyslu rozpadlé Rakousko uherské monarchie s vysokým podílem lehkého, spotřebního průmyslu, poměrně rozvinuté zemědělství, značně zaostalou dopravu, nic moc služby, vysoké sociálně ekonomické rozdíly mezi jednotlivými regiony a značné národnostní problémy. Jestliže ekonomická úroveň českých zemí (dnešní ČR) byla sto, na Slovensku byla jen 50 a ještě nižší byla na Podkarpatské Rusi. Pokud někdo v hodnocení meziválečného Československa vychází pouze z českých zemí, značně zkresluje skutečnost. Přitom chudé byly i mnohé, zejména pohraniční regiony českých zemí.
Rádo se zapomíná, že Československo zdědilo liberální politiku ekonomiky, která byla značně riziková, zvláště v krizových 30. letech. Jestliže poválečné krizové období 1918-23 Československo vzhledem k Rašínově politice zhodnocování koruny a vzhledem ke své hospodářské síle zvládlo relativně dobře, byť značně asociálně, s drtivou sociálně ekonomickou krizí 1929-33 (34) si neumělo poradit. Jednak mu byla vnucena zničující celní válka, což při značně exportně orientované ekonomice byl velký problém, jednak ho drtilo dogmatické trvání na liberálně ekonomické hospodářské politice, tj. prakticky nulového zasahování do ekonomiky. Ani v posledním celém roce Československa (1937) nepřesáhla jeho průmyslová výroba úroveň posledního předkrizového roku 1929.
Od roku 1929 rostla váha těžkého a zvláště pak zbrojního průmyslu. Agrární krize se protáhla až do roku 1934. Doprava byla nepřekvapivě ve vleku krize v průmyslu a v zemědělství. Touto krizí tvrdě trpěla i sféra služeb.
V rámci velké krize klesal hlavně spotřební průmysl. Protože ho bylo víc v pohraničí obydleném Němci, dále na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, přiživovalo se tak i národnostní napětí ve státě. Zvláště když někteří kapitalisté v obavě před dobrou organizací českého proletariátu stěhovali některé továrny ze Slovenska do Čech.
Dvacet předních průmyslových podniků a to ostatní
Někteří ekonomové, například Josef Goldman, analyzovali 20 předních klíčových průmyslových podniků Československa meziválečného i socialistického. Šlo například o Škodu Plzeň, ČKD, Doly a hutě na Kladně, Doly, hutě a strojírny na Ostravsku, Baťův Svit ve Zlíně, Zbrojovku Brno, ČEZ ad. Šlo vesměs o špičku našeho průmyslu, srovnatelnou s průmyslově nejrozvinutějšími státy světa.
Problém byl, že vedle těchto špičkových průmyslových podniků existovaly stovky středních a tisíce malých, značně zaostalých průmyslových podniků, resp. průměr československého průmyslu byl mnohem nižší, než jeho 20 špičkových tahounů.
Zásadní problém byl, že se tito průmysloví tahouni nacházeli vesměs v českých zemích, resp. Slovensko bylo mnohem zaostalejší, o Podkarpatské Rusi nemluvě.
Obtížně se hodnotí tehdejší zemědělství. Byl totiž veliký rozdíl mezi menším počtem velkých zemědělských statků s relativně slušnou evropskou úrovní a statisíci trpasličích zemědělských podniků, kde se běžně oralo s kravami. Úroveň zemědělství navíc citelně diferencovaly přírodní podmínky, zvláště pak úrodnost půdy a klima. Československé zemědělství zaostávalo za zemědělstvím Severní Ameriky. Se zemědělstvím evropských států bylo spíše srovnatelné. Mírně zaostávalo za zemědělstvím západní Evropy, ale bylo na mírně vyšší úrovni ve srovnání se zemědělstvím Evropy východní (bez SSSR), jižní a Balkánu.
Zaostalost dopravy
Špatně se hodnotí doprava, byť ji ve vnitrozemském státě tvořila v rozhodující míře doprava železniční v parní trakci. Československo mělo hustou železniční síť, ale zdědilo jen 12 % dvoukolejných železničních tratí a i hlavní tratě měly nízkou nosnost. V důsledku zvůle uhlobaronů se nedařilo prosadit elektrifikaci hlavních železničních tratí. Modernizace železnic, zejména výstavba druhých kolejí, postupovala pomalu s přednostním řešením geopolitických důsledků rozpadu Rakouska Uherska, takže se zděděné, asi čtyřicetileté zpoždění proti Francii či Německu dále reprodukovalo a v zásadě se reprodukuje do dnešních dnů. Mnoho lokálek mělo vysoké stoupání a klesání a ostré oblouky, resp. byly na provoz náročné. Motorové osobní vlaky, umožňující rušení nehospodárných smíšených vlaků (osobní a nákladní tažené jednou lokomotivou), se na československých lokálkách začaly objevovat až v 30. letech. Rychlíků jezdilo málo, na téměř dvojnásobném území proti dnešnímu Česku jich jezdilo čtyřikrát méně, než dnes v ČR jezdí jen expresů Českých drah, navíc jezdily mnohem pomaleji. Válečné zanedbání železnic z let první světové války se napravovalo asi deset let, podobně válečné zanedbání železnic z let druhé světové války. Druhý železniční tah na Slovensku (Banská Bystrica – Červená Skála – Margicany) byl dokončen až v roce 1933, druhé kapacitní spojení (Praha – Brno, trať Havlíčkův Brod – Brno) až v roce 1953, třetí jižní železniční tah na Slovensku (Zvolen – Rožňava – Košice) až v 50. letech za socialismu. Slovenský druhý a třetí železniční tah ve směru »východ – západ« je i dnes jednokolejný a neelektrifikovaný. Silniční doprava byla v plenkách, o letecké nemluvě, vodní dopravu na Labi sužovaly časté nízké vodní stavy.
Nevýrobní sektor, zejména školství, zdravotnictví a kultura, zaznamenaly značný rozvoj, a to i při značném podfinancování. Služby obyvatelstvu byly v důsledku nízké životní úrovně nerozvinuté a málo dostupné.
Smutné je, že z dvaceti předních československých podniků po roce 1989 mnoho nezbylo, snad jen ČEZ. Zničila je zle pojatá klausovská transformace, častá nepřátelská převzetí konkurencí i domácí neumětelství.
Nepatřili jsme mezi 10 nejrozvinutějších zemí
Z výše uvedených důvodů mám za to, že Československo let 1918-38 nepatřilo mezi deset nejrozvinutějších států světa, jak se i mezičástí ekonomů léta traduje. Dostupná data neumožňují přesně zařadit Československo na pomyslném žebříčku ekonomické vyspělosti. Hodně záleží i na použitých kritériích hodnocení.
Jan Zeman
ILUSTRAČNÍ FOTO – pixabay