Byl u počátku republiky a dokonce vytvořil první československou »značku«, kterou už nikdo nepřekoná, byla jí známka Hradčan. Sice symbolicky za nimi »rozsvítil Slunce«, které se tam z tohoto pohledu nemůže nikdy objevit, ale vadí to někomu? Podílel se na vytvoření výtvarného návrhu prvních peněz. Zabýval se i vlajkou, ale tady štafetu převzali jiní. Dodnes existuje »několik autorů«, jimž by bylo možné zapsat prvenství. Byl u konce 1. republiky. Již 15. března 1939 ho zatklo a vyslýchalo gestapo. Měl štěstí, že přece jen věk limitoval jeho případnou protiněmeckou činnost. Ani zdraví mu v té době už nesloužilo. Zemřel v červenci téhož roku. Státní pohřeb však byl zakázán. Přesto se uložení jeho ostatků na vyšehradském Slavíně zúčastnily stovky lidí.
Dnes je tomu osmdesát pět let, co zemřel. Je tedy co připomínat. Nechci však opisovat jeho životopis, jenž je podrobně vylíčen i v režimní wikipedii. Chci jen připomenout, že on, ivančický kluk pocházející z rodiny soudního zaměstnance, si pro svou slávu došel až do Paříže, aby pak, již jako známý malíř, vytvořil pro město Praha slavnou Slovanskou epopej, s jejímž umístěním si hlavní město neví rady dodnes. Při tom tolika obdivovateli si může chlubit málokteré výtvarné dílo u nás.
Dokázal si podmanit Paříž svým slovanstvím a češstvím. Prosadil se nikoli některým západním výtvarným směrem, jichž se počátkem minulého století objevilo bezpočet, ale svou »českou secesí«. Klaněla se mu Paříž, Rakousko, Spojené státy, aby však vždycky zůstal svůj a neuhnul k nějaké nové módnosti.
Pro superhvězdu pařížského dramatického nebe Sarah Bernhardtovou vytvořil plakáty, které oslnily francouzské hlavní město a dodnes jsou objektem sběratelů. Zmiňme především jeho Sarah jako Gismondu, Médeu, Dámu s kaméliemi. Vytvořil pro světovou výstavu jeden z pavilonů Rakousko-Uherska a pro Pěvecké sdružení učitelů moravských Krajinskou výstavu v Ivančicích či pro všesokolské slety atd. plakáty, jež mají také nemalou sběratelskou a uměleckou cenu.
Přátelil se s českými a zahraničními umělci, zvláště pak francouzskými – se sochařem Rodinem přijel dokonce na jeho památnou cestu do Čech a na Moravu. Mezi jeho přátele patřili např. malíři Gaughin, Pasternak, Widhoff, Joža Úprka, Němejc, Marold, Mašek a francouzští velikáni Jules Lefebvre, Laurens, Boulanger…
Odkaz Alfonse Muchy je nemalý. Uvědomila si to nejen československá vláda v době po Velké válce, T. G. Masaryk, ale i vláda francouzská, jež mu dokonce udělila řád Čestné legie a po Druhé světové válce také tolik dnes odsuzovaná doba. Tehdy známý československý astronom Antonín Mrkos jednu planetku pojmenoval právě po něm.
Je jen škoda, že za celou dobu své existence jeho Slovanská epopej nezískala, jak si osobně přál, postavení zvláštní výstavní budovy v Praze, jíž jí jmenovitě daroval. To je dluh nejen doby předlistopadové, ale i současných více než třiceti let. Snad se už dnes začne alespoň trochu blýskat na časy.
Jaroslav Kojzar
Jistě se před 70 a více lety objevovaly excesy spojené s kultem osobnosti (jak říkám, jde o vlamování se do otevřených dveří), ovšem „liberální demokrati“ brutálně mučí své odpůrce i v současnosti, jak se provalilo během americké agrese proti Iráku. A po zveřejnění těchto zločinů následovalo pronásledování a šikanování whisleblowerů. Jakpak tohle ovlivnilo Brázdovo vidění světa?
Kniha Studené slunce se mi dostala do ruky už v roce jejího vydání v roce 1968, kdy si ji koupili v době Pražského jara rodiče. Ač určitě nebyla určena dětem školou povinným, pamatuji si dodnes, jak hluboce na mě zapůsobily pasáže popisující nelidské metody mučení komunistických dozorců. Bylo to mé první setkání s popisem toho, co se dělo v 50. letech v komunistických žalářích. Byl to první kamínek, který ovlivnil mé vidění světa na celý život.
Na Kojzarových historických exkurzech je nádherně vidět, jak se bolševici, kteří byli vždy zvyklí ohýbat historii ke svému prospěchu, nemění. Takže doplním to, co mělo v souvislosti s Muchou zaznít a nezaznělo, protože se to nehodí do krámu.
1. Je nehynoucí zásluhou tenisty Ivana Lendla, že se mu podařilo zkompletovat sbírku plakátů Alfonse Muchy, včetně toho zmiňovaného se Sarah Bernhardtovou. Ale chápu, pozitivní role tenisového emigranta, který uprchl z komunistického ráje se do skládanky o Muchovi nehodí.
2. Muchův syn Jiří, který za války působil jako válečný zpravodaj a letec na Západě, byl po návratu do vlasti v roce 1951 odsouzen za špionáž k šesti letům vězení. Ve své knize Studené slunce popisuje hrůzné mučící praktiky, které tam na něm byly páchány. Ani o tom se Kojzar se skromností sobě vlastní nezmíní. I to musí být zamlčeno.
Brázda, máš to slabý, málo krve, jak jste trpěli pod socialismem. Víc jsi toho nevygůglil ve Wikipedii? Musíš Brázda přitvrdit, případně si musíš něco přimyslet jak je tvým zvykem.
Asi by v dnešní době Praha nezasloužila mistra Muchu a Morava je přeci jen vhodnější z historického hlediska.