Pokaždé, když čínský prezident Si Ťin-pching pronese novoroční projev, jsou regály s knihami v jeho kanceláři v sídle Čung-nan-chaj vždy studovány zvědavými knihomoly z celé země i ze světa.
Pozorní diváci při záběrech zjistí, že v Siově knižní sbírce se nacházejí mistrovská díla francouzské literatury, jako jsou Duch zákonů, Bídníci, Červený a černý a Lidská komedie. »V mládí jsem se začal živě zajímat o francouzskou kulturu, zejména o francouzské dějiny, filozofii, literaturu a umění,« vzpomínal kdysi Si.
Si byl a je vášnivým čtenářem. Hojná četba pomohla utvářet jeho globální pohled na svět. Poté, co se ujal vedení Číny, učinil z kulturní interakce charakteristický znak své diplomacie, který posiluje lepší porozumění mezi Čínou a okolním světem.
Čína a Francie letos slaví 60 let diplomatických vztahů a čínský prezident nyní uskutečňuje svou třetí státní návštěvu této evropské země. Všichni na něj upírají zraky, aby sledovali, jak tento obdivovatel francouzské kultury ještě více sblíží dvě velké civilizace Východu a Západu.
Od Stendhala k Hugovi
Během dospívání na konci 60. let byl Si poslán do chudé vesnice Liang-ťia-che na čínské náhorní plošině Loess jako »vzdělaný mladík«, aby se »učil od rolníků«.
Uprostřed těžkostí venkovského života se Siovi stala duchovní útěchou četba. Četl všechny literární klasiky, které ve vesnici našel, a mezi nimi byl i román Červený a černý.
»Stendhalův román Červený a černý dílo je ovlivňující ,« vzpomíná Si s oblibou po letech. »Ale pokud jde o zobrazení složitostí světa, nejlepší jsou díla Balzacova a Maupassantova a například Balzacova Lidská komedie.«
Klasické knihy francouzských velikánů zanechaly v zaujatém čtenáři tak hluboký dojem, že je často cituje, zejména Victora Huga, ve svých projevech. Při projevu na přelomové pařížské konferenci o změně klimatu v roce 2015, kde vyzýval k uzavření dohody, Si citoval pronikavou větu z Bídníků: »Nejvyšší možnosti plynou z mimořádných předsevzetí.«
Si má rovněž náklonnost k francouzským uměleckým dílům. Má rád francouzské skladatele Bizeta a Debussyho. Navštívil několik kulturních památek, od majestátního Vítězného oblouku až po honosné sály zámku ve Versailles. Hluboko v srdci uchovává nadčasové sbírky v muzeu Louvre a uctívaný svatostánek katedrály Notre Dame, které jsou trvalými poklady lidské civilizace.
Si není prvním čínským vůdcem, který si oblíbil francouzskou kulturu. Během takzvaného Hnutí za pilnou práci a úsporné studium ve dvacátých letech minulého století cestovali pozdější čínští vůdci Čou En-laj a Teng Siao-pching do Francie na vzdělávací pobyty, aby hledali východisko pro Čínu, tehdy zmítanou válkami, chudobou a invazemi.
V té době se mnoho vlastenecky naladěných čínských mladíků inspirovalo spisy o Francouzské revoluci, která je také kulisou Hugových Bídníků, jednoho z nejcitovanějších Siových francouzských děl. Jak Si jednou vzpomínal, jednou z epizod, která ho hluboce zasáhla, je ta, kdy biskup Myriel pomáhá Jeanu Valjeanovi a povzbuzuje ho, aby se stal lepším člověkem.
»Velká díla mají velkou sílu zasáhnout čtenáře,« řekl.
»Č‘-Jin« neboli nejbližší přátelé
To, že Si oceňuje francouzskou kulturu, vysvětluje, proč se kulturní výměny dostávají stále více do popředí v jeho interakcích s francouzskými představiteli i v bilaterálních výměnách mezi oběma zeměmi.
V roce 2019 ve francouzském městě Nice přijal Siho francouzský prezident Emmanuel Macron ve vile Kerylos, staletém domě s výhledem na Středozemní moře, který je považován za mikrokosmos odrážející evropskou civilizaci. Macron tam Siovi předal starobylou knihu: vzácný výtisk původní francouzské verze knihy »Konfucius aneb Věda knížat«.
Konfuciánské dílo s hnědavou mramorovanou telecí obálkou, hřbetem se zlatým potiskem vinět a režnými okraji bylo vydáno v roce 1688 v době osvícenství. Na několika listech knihy je ve staré francouzštině kudrnatým písmem napsáno: »Čtenářům – kniha slouží jako klíč nebo úvod k četbě Konfucia.«
První překlady konfuciánského učení inspirovaly francouzské myslitele Montesquieua a Voltaira, řekl Macron Siovi, který jemně držel knihu s otevřenou obálkou. »Je to vzácný dar,« řekl Si. Později se stala ceněnou součástí Čínské národní knihovny.
V 17. století se v Evropě objevil trend známý jako čínská móda, který se v 18. století rozšířil po celém kontinentu díky rostoucímu obchodu s Čínou. Současně se francouzští sinologové zabývali studiem konfucianismu, filozofického základu tradiční čínské kultury, a šířili jeho myšlenky po Evropě.
Těchto mezikulturních výměn si všimli i další badatelé. Ku Chung-ming, známý moderní čínský učenec, napsal: »Zdá se, že pouze Francouzi chápou Čínu a čínskou civilizaci s nebývalou hloubkou, protože mají stejně výjimečnou duchovní podstatu jako Číňané.«
Pro Siho mohou být Čína a Francie »Č‘-Jin«, tedy přátelé, kteří si mohou hluboce porozumět díky svému kulturnímu bohatství.
Během Macronova pobytu v jihočínské metropoli Kuang-čou v dubnu loňského roku si obě hlavy států povídaly u čaje v Piniové zahradě v sídle guvernéra provincie Kuang-tung, kde v 80. letech minulého století, na počátku čínských reforem a otevírání země, pobýval Siův otec Si Čung-sün.
Když se oba představitelé procházeli zahradou, vzduchem se rozléhaly okouzlující tóny čchin, starobylého čínského nástroje, který vyluzoval podmanivou melodii. Macron se zaujatě zeptal na název této skladby. Byly to »Vysoké hory a tekoucí voda«, odpověděl Si, který se poté podělil o známý příběh, jenž se za skladbou skrývá, příběh Jü Boja a Čung C‘-čchi.
Jak praví staročínská legenda, Jü byl vynikajícím hráčem na čchin, zatímco Čung, jeho věrný posluchač, měl vzácnou schopnost porozumět emocím, které Jüova hudba zprostředkovávala. Když Čung zemřel, zdrcený Jü rozbil svůj nástroj a přísahal si, že už nikdy nebude hrát, protože ztratil svého »Č‘-jina«, což v čínštině doslova znamená velmi blízkého přítele, který rozumí hudbě druhého.
»Této hudbě rozumí pouze Č‘-jin (nejbližší přátelé),« řekl Si Macronovi.
Dvojice nezávislých
»Existuje perspektiva větší než moře, a tou je nebe; existuje perspektiva větší než nebe, a tou je lidská duše,« citoval Si ve svém přelomovém projevu v UNESCO v Paříži v roce 2014 Huga.
»Vskutku potřebujeme mysl širší než nebe, když se přibližujeme k různým civilizacím,« dodal čínský prezident, neochvějný zastánce harmonického soužití civilizací v éře hlubokých změn na mezinárodním poli.
Vzhledem k tomu, že Paříž je hostitelským městem UNESCO a že Si považuje Francii za hlavního představitele západní civilizace, není překvapivé, že si čínský vůdce vybral francouzskou metropoli jako místo, kde poprvé vyložil svou vizi civilizace v rámci světové scény.
»Živě si vzpomínám na jeho slova, kdy řekl, že dnes (tam), kde žijeme, reprezentujeme různé kultury, náboženství, etnické skupiny, ale jsme součástí společenství společného osudu,« uvedla tehdejší generální ředitelka UNESCO Irina Bokovová. »O deset let později žádné ze slov, která prezident Si pronesl, nezastaralo ani dnes. Jsou aktuálnější vzhledem k problémům, kterým dnes čelíme.«
Otočte čas o 60 let zpět, do roku 1964. Dne 27. ledna se Čína a Francie zapsaly do historie formálním navázáním diplomatických vztahů, které rozbilo ledové sevření izolace studené války a bylo katalyzátorem proměny globální situace směrem k multipolárnímu uspořádání světa. Francouzský deník Le Monde v úvodníku zveřejněném následující den nazval tento historický okamžik »setkáním dvou nezávislých«.
Podle Siových slov předseda Mao Ce-tung a generál Charles de Gaulle s mimořádnou moudrostí a odvahou otevřeli dveře výměnám a spolupráci mezi Čínou a Západem a »přinesli světu naději uprostřed studené války«.
»Čína i Francie jsou nezávislé civilizace, ale stejně smýšlející,« řekl Cchuej Chung-ťien, ředitel Centra pro studium Evropské unie a regionálního rozvoje na Pekingské univerzitě zahraničních studií.
»Obě země čerpají ze své bohaté kultury a historie a sdílejí hluboký pohled na světové trendy,« uvedl Cchuej. »Nechtějí ovládat ostatní a naopak nechtějí být ovládány.«
Laurent Fabius, předseda Ústavní rady a bývalý francouzský premiér, uvedl, že Francie i Čína se zasazují o multilateralismus a mír.
»V tomto našem nebezpečném světě musí existovat síly míru a udržitelného rozvoje,« řekl Fabius, »a to musí být samozřejmě, přes naše rozdíly, hlavním posláním Číny a Francie«.
(Xinhua)