Mezinárodně významná sbírka mušlí a lastur z celého světa, včetně exemplářů z poslední plavby kapitána Cooka, byla znovu objevena ve Velké Británii 40 let poté, co se předpokládalo, že byla vyhozena do popelnice. Více než 200 mušlí a lastur bylo navráceno organizaci English Heritage.
Jde o neobyčejný příběh sbírky »georgiánských« mušlí a lastur, ale je i příběhem její pozoruhodné tvůrkyně Bridget Atkinsonové. V době 18. století, kdy ženy obvykle sbíraly mušle pro výzdobu domácností, se o ně Bridget zajímala pro jejich vědecký a zeměpisný význam. Dokládají to četné komentáře v jejích dopisech, tak její referenční knihy o konchologii (studium mořských lastur).
Přestože Bridget nikdy neopustila Británii a jen zřídkakdy opustila hrabství Cumbrii, měla dalekosáhlé kontakty a nashromáždila více než 1200 mušlí a lastur celého světa. V Bridgetině sbírce je mnoho pozoruhodných mušlí, včetně jednoho vyhynulého druhu a několika mušlí, o kterých se předpokládá, že byly poslány Bridget Georgem Dixonem, zbrojířem na Cookově třetí plavbě kolem světa, při níž zahynul.
Přestože Bridget nikdy neopustila Británii a jen zřídkakdy opustila hrabství Cumbrii, měla dalekosáhlé kontakty a nashromáždila více než 1200 mušlí a lastur celého světa. V Bridgetině sbírce je mnoho pozoruhodných mušlí, včetně jednoho vyhynulého druhu a několika mušlí, o kterých se předpokládá, že byly poslány Bridget Georgem Dixonem, zbrojířem na Cookově třetí plavbě kolem světa, při níž zahynul.
Kromě mušlí byla také vášnivou sběratelkou mincí a právě tyto zájmy vedly k tomu, že Společnost starožitníků v Newcastle-upon-Tyne ocenila její práci, a při svém založení v roce 1813 ji jmenovala čestnou členkou, přestože ženy tehdy neměly na členství nárok. Společnosti věnovala starobylé kamenné kladivo, mince z 12. a 13. století a švédskou minci z roku 1716.
»Je opravdu hezké, že můžeme vyprávět příběh pozoruhodné ženy,« a to to více, že »Nebyla vévodkyní ani se nepohybovala ve vyšší londýnské společnosti a nedostala se do učebnic dějepisu – ale přesto byla fenomenální,« řekla Frances McIntoshová, kurátorka sbírek English Heritage pro severovýchod.
Vášeň pro sbírání mušlí držela Bridget celý život. Když zemřela, předala svou sbírku mušlí a mincí své nejmladší dceři Jane (1775-1855). Ta sdílela matčinu lásku k přírodním dějinám a ve sběratelství pokračovala. Její synovci jí posílali exempláře mušlí i lastur například z Jamajky. Jane odkázala mušle své neteři Sarah Claytonové (1795-1880) s pokynem, aby »s nimi za svého života nenakládala a odkázala je s podobným příkazem někomu ze své rodiny«. Sarah žila se svým bratrem, antikvářem Johnem Claytonem (1792-1890), který mimo jiné téměř 50 let každoročně prováděl vykopávky podél Hadriánova valu.
Jak Jane doufala, mušle zůstaly v rodině a nadále se jim říkalo »Bridgetina sbírka«, ale staly se součástí Claytonovy sbírky, neodmyslitelně spjaté s pevností a muzeem v Chestersu.
Když se v roce 1930 prodávala Claytonova pozůstalost, mušle uložené v domě byly prodány v rámci aukce, ale asi 200 mušlí, které byly vystaveny v Chestersově muzeu, bylo ve 30. letech 20. století zapůjčeno katedře zoologie Armstrong College (která se později stala Newcastle University). V 80. letech však byla »Bridgetina sbírka« při stěhování kanceláří vyhozena do popelnice.
Myslelo se, že sbírka je navždy ztracená. Ale ukázalo se, že ji z popelnice tehdy zachránil, tedy vyndal a odnesl domů jeden z procházejících lektorů, mořský zoolog John Buchanan. Jeho rodina je po jeho a matčině smrti v roce 2022 věnovala zpět anglickému dědictví, aby se »Bridgetina sbírka« více než 200 mušlí připojila k obří škebli, která nikdy neopustila muzeum.
Organizaci English Heritage některé z lastur a škeblí z této sbírky vystavuje v Northumberlandu do 1. listopadu 2024 a níže si můžete prohlédnout některé z nich.
Tato ulita Astraea heliotropium veliká 7,5 centimetru je endemitem Nového Zélandu, a byla vylovena a poslána Bridget Georgem Dixonem, zbrojířem na Cookově třetí plavbě kolem světa, které se účastnil.
Tato ulita Obručanky nádherné (Epitonium scalare) byla v 17. a 18. století prodávána za stovky liber a proto byla předmětem častého padělávání. Závity této ulity totiž nejsou k sobě srostlé a jsou navíc ozdobeny krásnými žebry.
Kyjovka šupinatá (Pinna nobilis), mlž žijící v této ulitě vylučuje ze žlázy v noze dlouhá hedvábná vlákna, tzv. biss, kterými se ukotvuje v písku. Tyto vlákna se sbírala na spřádání a tkaní látek. Vlákna se při zpracování zpravidla namáčela v citronové šťávě, čímž se natrvalo obarvila do zlatova. Papež Benedikt XV. i královna Viktorie měli pár byssových punčoch. Bylo nesmírně drahé, protože k výrobě přibližně 250 gramů příze bylo zapotřebí přibližně 1000 mušlí.
Loděnka hlubinná (Nautilus pompilius), žije ve vnější komoře ulity, a jak roste, vytváří si větší komoru a tu uvolněnou uzavírá. Tyto ulity byly po staletí vyřezávány a pro sběratele patřily k nejžádanějším přírodovědným předmětům. Živočich, který žil uvnitř této ulity, měl asi 90 chapadel.
Argonaut pelagický (Argonauta argo). Jedná se ve skutečnosti o ochranný obal mořského hlavonožce, patřící mezi chobotnice, nikoli ulitu mlže. Tento ochranný obal je velmi tenký a jemný, a slouží samičkám k uložení vajec, aby je při plavání udržela v bezpečí. Po vylíhnutí vajíček je obal samičkou hlavonožce odhozen.
(Aequipecten opercularis)
(mac)
FOTO – English Heritage/Phil Wilkinson