Nad obyčejnou ruštinou ve velké ukrajinské zemi

Jsou Ukrajinci Ukrajinci anebo je to všechno jinak a svět je uváděn v nepravdu? Nevyslovili jste si někdy i vy takovouto otázku? Ale k věci.

Druhá světová válka na území, které si dnes připisuje Ukrajina, vším zamotala. Národnostní rozvrstvení především na východě a jihu země se prudce změnilo. Židé, kteří zde žili ve vysokém procentu, byli vyvražděni a velká část těch, kterým se podařilo zachránit, se odstěhovala do Izraele. Ani mnozí Rusové se po ní do svých měst nevrátili. Jejich rodiny buď nacisté a banderovské tlupy také vyvraždili, nebo zapustily své kořeny na Sibiři, kam byli uprchlíci evakuováni. Za nimi se vrátili přeživší demobilizovaní vojáci a zůstali v nových domovech. Ukrajina Babela, Paustovského či Grima přestala existovat. Přišli jiní lidé, začaly vznikat nové generace. Tak se z ruské a židovské Oděsy pomalu stávala ukrajinská, i když s tím slovem ukrajinská to také nelze brát příliš vážně. Nebo jiný příklad – ze Lvova, patřícího od nepaměti Rakousku a v 20. století pak Polsku, který byl většinově polský, se uměle vytvořilo ukrajinské město, centrum nacionalismu, odkud se po roce 2014 do celé země šířila zvláště majdanovská ideologie. Poláci, které nezlikvidovali Němci anebo Ukrajinská povstalecká armáda, odtud byli po válce většinou násilně vyhnáni do nově vytvářejícího se Polska, Židé pak byli vyvražděni a to již dokonce v červencových masakrech (1941), jimž velel sám Stěpan Bandera.

Nebo třeba Podkarpatská Rus, kterou ovládaly do Velké války Uhry a po roce 1920 se stala součástí Československa. Tady se vytvořila ukrajinská Užhorodská oblast, jež převzala jako svůj jazyk ukrajinštinu, i když rusínština a jiná zdejší nářečí svědčila spíše o tom, že jde o další slovanský kmen. Ostatně rusínštinou se tady rodiny doma dorozumívají dodnes.

A ruština? S ní je to poněkud složitější a zaslouží to vysvětlení. Proto je také namístě otázka: Jak to tedy s tou ukrajinskou národností vůbec je?

V roce 2001 se konalo na Ukrajině »sčítání lidu« a přineslo řadu překvapení. Tedy pro svět. Nikoli pro ty, kteří na Ukrajině žili. Snad tu bylo jen zklamání pro lvovské pobanderovské skupiny a politiky, kteří odtud pocházeli. Nic nepomáhalo posovětské masírování obyvatelstva. Lidé se dlouho nechtěli změnit.

Pro velkou část obyvatelstva, východní, jižní a vlastně také většiny střední Ukrajiny, tu ovšem bylo dilema: Jaké národnosti vlastně jsou? Velká část z nich si zákonitě dala otázku: Žijí na Ukrajině, ale rodným jazykem je ruština, co tedy napsat? Vždyť přece jejich rodina je po několik generací usedlá na Ukrajině a tedy měli by o sobě napsat – Ukrajinci. Těžké dilema. Pak zvolili jednu z možností a ta se jim dostala do »pasportů«. Tak si zřejmě kdysi říkali i prarodiče Leonida Brežněva či současného prezidenta Volodimira (Vladimira) Zelenského a možná i spisovatele Olese Hončara. Ani u nás to dávno před tím nebylo jinak. Proto bychom u jména Joachim Ondřej Šlik nalezli slovo Čech a také předseda vlády, která potlačila revoluci v roce 1848, měl u svého jména napsáno Böhme. Tím premiérem Jeho císařské Výsosti byl princ Felix Schwarzenberg.

Tak se statistici později mohli dozvědět, že za mateřský jazyk sice ruštinu považuje na Ukrajině jen 29,6 % jejích obyvatel, ale užívá ho jako svůj rodný mnohem větší skupina lidí, která se sice oficiálně prohlásila za Ukrajince, ale ukrajinsky nehovoří. Prý jde asi o patnáct procent. Kromě toho ruštinu používají i silné menšiny, jako jsou Bělorusové, ukrajinští Maďaři, Rumuni, Arméni, Moldavané, Židé. Dosud jsem však představil jen statistický průměr celé země. Tedy i oblastí se zcela převládajícími ukrajinskými obyvateli, např. ze zmíněných západních oblastí, odkud bylo obyvatelstvo ostatních národností v době válečných událostí buď vyvražděno či po válce vyhnáno (Poláci z Haliče či Volyně, anebo Maďaři ze Zakarpatí). Jak známo, statistika bývá ošidná (mám dvě jablka, ty žádné, oba tudíž máme po jednom). Proto stojí za to si ukázat situaci ve vybraných městech.

Téměř milionový Doněck: Podle zmíněného průzkumu zde žilo 48,15 % etnických Rusů a 46,65 % Ukrajinců. (Ve městečkách a obcích v jeho okolí bylo ruskojazyčné obyvatelstvo téměř stoprocentní). Jazykem, jímž se ve zdejším regionu mluvilo, byla však skoro ze sta procent ruština a to nejen ve školách, na úřadech, v kulturních zařízeních, ale i doma a to dokonce i v případě těch, kteří se zapsali jako Ukrajinci. Pro statistiky dokonce přestalo mít smysl to číselně vyjadřovat.

Téměř čtyřsettisícový Luhansk: 49,6 % obyvatel se v průzkumu přihlásilo k ukrajinské národnosti, 47 % k ruské, ale 85,3 % jako svůj mateřský jazyk uvedlo ruštinu, ukrajinštinu pak jen 13,7 %. (Také v jeho okolí v obcích naprosto převažovalo ruskojazyčné obyvatelstvo). Stojí za připomenutí, že nedaleko Luhanska se nachází město Krasnodon, kde za války působila protinacistická skupina mladých, jíž ve své knize Mladá garda popsal Alexandr Fadějev.

Skoro jeden a půlmilionový Charkov: Zde statistika zaznamenala 62 % Ukrajinců a 31 % Rusů. Jenže podle stejného zjištění přes padesát procent zdejších obyvatel nemluvilo ani doma jinak než rusky.

Milionová Oděsa: Černomořská perla Ruska a později Ukrajiny prožila hrůzné století. Její dějiny byly kruté. Carská moc, Občanská válka, nacistický vpád. Před válkou tu žili v symbióze etničtí Rusové a oděsští Židé. Ukrajinců tu bylo pramálo. Válka vše změnila. Židé byli vyvražděni, Rusové, kteří utekli před nacisty, se vraceli málo a sovětská moc při tom potřebovala, aby město a přístav fungovaly. Oděsa se tedy otevřela Ukrajincům. O nic nešlo. Existoval přece jednotný Sovětský svaz.

Když se počátkem tisíciletí uskutečnilo zmíněné sčítání, za Ukrajince se přihlásilo 61,6 % lidí, k ruské národnosti 29 %. Je ovšem nutné přičíst další čtyři procenta občanů jiných národností. Ti ve zmíněné anketě prohlásili, že jejich dorozumívacím jazykem je také ruština. Pokud šlo o rodný a dorozumívací jazyk, ten ruský pokládalo za svůj 65 % obyvatelstva. Nezměnil to ani vysoký počet etnických Ukrajinců přišedších po válce do města především ze západu. Uvedené procento je však i podle režimní wikipedie podhodnocené.

Skoro třísettisícový Cherson: Město generála Potěmkina, v němž se narodil izraelský premiér Moše Šaret.76,5 % občanů uvedlo, že jsou Ukrajinci, mírně přes 20 % se přihlásilo k ruské národnosti. Ještě před současnou válkou však stejně jako v Oděse kolem 65 % za svůj rodný a dorozumívací jazyk pokládalo ruštinu.

Skoro milionové rodiště současného ukrajinského prezidenta Zelenského Dnipro, dříve Dněpropetrovsk: Zde se v roce 2001 hlásilo k ukrajinské národnosti 72,6 % obyvatel, k ruské pak 23,5 %. Jenže podle dalšího průzkumu, tentokrát z roku 2017, 63 % uvedlo, že i doma mluví rusky, i když poněkud upravenou místní variantou ruského jazyka – suržykem. Ukrajinsky doma prý hovoří jen 9 % obyvatel. Je třeba si ovšem připomenout, že tazatelé se neptali na ruštinu, ale přímo na suržyk, což je místní odnož ruského jazyka.

Třímilionový Kyjev: Zde je rozložení příznivější pro Ukrajince, 82,2 % v průzkumu z roku 2001 uvedlo, že jsou Ukrajinci. Rusů bylo 13,1 %, přesto 25,3 % obyvatel prohlásilo, že jejich mateřským jazykem je ruština.

Sedmsettisícový Lvov: Na Ukrajině má zvláštní postavení. Tady je centrum ukrajinského nacionalismu. V současné době je město sídlem několika ministerstev a centrálních úřadů. Před válkou bylo osídleno především Poláky (tehdy 63,5 % obyvatel) a Židy (24 %), obě národnosti byly vypuzeny a Židé dokonce v několika vlnách za rozhodující účasti banderovců ve statisících povražděni. Dnes Stěpanu Banderovi v tomto městě postavili velký památník. Ukrajinců zde tehdy žilo ne více než deset procent. Dnes je zde většinově ukrajinské obyvatelstvo (88,1 %) a základním zdejším jazykem je ukrajinština, k ruské národnosti se hlásí asi devět procent lidí. Město je také centrem Ukrajinské řecko-katolické církve, která byla úzce spojena s banderovci a dnes s jejich azovskými a dalšími následovníky.

Pro úplnost si ještě připomeňme, jakého národnostního složení je obyvatelstvo Krymu: Zde se z 2 300 000 obyvatel k ruské národnosti hlásí 81,07 % lidí, k ukrajinské 14,15 %. O něco menší počet tady žije Krymských Tatarů. Mluví se zde převážně rusky, i když, na rozdíl od centrální Ukrajiny, jsou státním jazykem kromě ruštiny také ukrajinština a tatarština. To znamená, že každý může své podání na úřad předat ve svém rodném jazyce, byť se na poloostrově hovoří téměř stoprocentně rusky. Jsou zde i ukrajinské školy.

Naproti tomu se na Ukrajině stala úředním jazykem pouze ukrajinština. Vývoj byl následující: Okamžitě po Majdanu, na jaře 2014, byla připravena předloha jazykového zákona, která znamenala vyhlášení ukrajinštiny za jediný úřední jazyk. Návrh byl sice připraven, ale jednání o něm bylo pozastaveno. Dotknul by se nejen užívání ruštiny, ale i maďarštiny (Podkarpatsko), rumunštiny (dunajská delta), tatarštiny (Krym) a dalších jazyků menšin. Reakcí na něj byl organizovaný odpor na východě Ukrajiny, především v Charkovské, Doněcké a Luhanské oblasti. Pozastavení však neznamenalo odložení návrhu navždy. Protesty z Ruska, Maďarska, Rumunska, Polska, Moldavska a dalších zemí, jejichž menšiny žijí na Ukrajině, mohly narušit »pomoc« ze strany Západu, a tak byl zatím odložen.

V září 2017, jak se zvyšoval tlak postbanderovců na vládu a prezidenta, byl návrh přece jen předložen k jednání a schválen parlamentem. V říjnu ho podepsal prezident Porošenko. Začal tedy platit. Co je jeho obsahem? Překvapivě ani český mainstreamový tisk ho nezamlčel.

Zákaz používání jiného jazyka než ukrajinštiny podle tohoto zákona platí od té doby nadále v soudech, armádě, policii, prokuratuře, ve školách. V mateřských a základních lze však do čtvrté třídy vyučovat rodným jazykem, ale pak s postupem do pátého ročníku striktně jako vyučovací jazyk ve všech předmětech nastupuje ukrajinština. Ta také musí být používána ve vztahu s pacienty a při jednáních lékařů ve všech státních či komunálních lékařských zařízeních, tedy především v nemocnicích.

Podle tohoto zákona musí být všechna veřejná sdělení zveřejňována v ukrajinštině. To se týká nejen vyhlášek, ale také vývěsek, automobilových značek, nápisů na veřejných i neveřejných budovách, úředních sdělení. Zákon jde do takových detailů, jako je jazyk úředníků státní banky. Umožňuje tak omezit neukrajinským jazykem vysílající televize, rozhlasové stanice, psané noviny atd.

Brzy na to Ústavní soud (2019) zrušil rozhodnutí z roku 2012, jímž bylo možné zřizovat a provozovat – po povolení regionálními orgány a organizacemi – školy, vzdělávací, kulturní a osvětová zařízení v národním jazyku, tedy v případě, že v místě žilo nejméně 10 % jinojazyčných obyvatel.

Zákon dále ukládá každému občanu Ukrajiny, aby aktivně znal státní jazyk. Aby nešlo jen o prázdná slova, je možné prohřešky trestat pokutou (zdůvodnění: za opovrhání ukrajinštinou) nebo dokonce vězením. Navíc k tomu účelu vláda zřídila úřad zmocněnce pro ochranu státního jazyka.

Když tak slyšíme od našich představitelů, že na Ukrajině se bojuje také za nás, nemohu než vyslovit pochybnosti. Zmíněný zákon mně totiž evokuje likvidaci českých škol v pohraničí po Mnichovu či zastavení činnosti českých vysokých škol po 17. listopadu 1939. Dodnes si tato fakta připomínáme.

Připomínám si i to, že kdysi rakouské úřady vyžadovaly na českém žadateli německy psané podání a odpověď zasílaly také německy. Přední představitelé našeho národa proti tomu bojovali, byť už nařízení bylo postupně upravované a zčásti přihlíželo k jazykovým enklávám. Viz např. Stremayrova nebo Badeniho jazyková nařízení, která narazila na německý nacionalismus a vyvolala dokonce Badeniho pád. Nerovnost mezi národy byl jeden z argumentů, proč padlo habsburské Rakousko. Nebo jiný příklad – vyřazení některých občanů z veřejného života diskriminačním zákonem. Příkladem buď přijetí tzv. lustračního zákona u nás. V tomto případě Rada Evropy pro lidská práva vyjádřila svého času své znepokojení, ale bylo to něco platné? Nebo takový zákon o korespondenční volbě. Je také zdůvodňován lidskými právy.

Ne jinak je tomu na Ukrajině. Je asi zbytečné se ptát, proč »demokratická« Evropa přijímá argumenty z Kyjeva, aniž by se nad jejich obsahem alespoň zamyslela? Každý víme, že už vůbec nejde o lidská práva, demokracii a svobodu, ale o fašizující nacionalismus. Vyřazovat velkou část obyvatel, protože používá jazyka svých předků, nemá s demokracií nic společného. Tím méně s lidskými právy a svobodou. Jde jen o snahu vyřadit ty, kteří chtějí žít po svém a dodržovat tradice. Zůstává otázka, proč takovou zemi, jejíž vláda tak veřejně zachází se svými občany, podporujeme. Jde o velikou hru. V čím zájmu?

Škoda, že velká část našeho národa tuto hru ještě neprohlédla.

Jaroslav Kojzar

Nad