Prokleté jméno Mengele

Je tomu čtyřicet pět let, co se v brazilském Bertiogu utopil muž, jehož jméno dodnes s odporem vyslovuje celý svět. Joseph Mengele, vysokoškolsky vzdělaný lékař a absolvent filozofie, syn z bohaté rodiny továrníka, ale jinak obyčejný hauptsturmführer (kapitán) SS, dvojnásobný nositel nacistického Železného kříže a Anděl smrti. Tuto přezdívku se vysloužil, on, dvaatřicetiletý osvětimský lékař a experimentátor, za své pouhé jedenatřicetiměsíční působení v koncentračním táboru Osvětim – Auschwitz. Hrůznost jeho pokusů na živých lidech byla popsána, svět se o něm brzy po válce dozvěděl, a přesto se mu podařilo skrýt. Nikdy proto nebyl nikým odsouzen. Můžeme se zeptat: Proč se tento člověk stal tak mocným, že si mohl pohrávat s osudy desetitisíců? Jaký to byl systém, který to umožnil? Proč se vůbec mohla zrodit taková zrůda, jako byl on, která kromě toho, že při selekci posílala lidi pouhým pokynem na smrt, se ještě vyžívala v hrůzných pokusech na dvojčatech a dalších zajatcích?

Ne dosti však na tom. Také v Gross-Rossenu, kam byl Mengele z Osvětimi před koncem války poslán, si neodpustil experimenty. Tentokrát na ruských válečných zajatcích.

Na výše uvedené otázky odpovíte: Takový byl nacismus, takový to byl systém. Ale cítíte se pak uspokojeni?

Byl jsem v Osvětimi vícekrát. Také v Březince (Birkenau). Dokonce až u nyní se zemí srovnaných plynových komor a dnes větrem pohybujícím lesíčkem s jezírkem, kam byl vrhán popel, který uzavíral areál. Ohromná prázdná pláň tehdy, za jeho dob, byla naplněna dřevěnými baráky, kam vítr pronikal mnoha otvory, jež byly plné těch, kteří, odcházeje do nich z rampy, děkovali za to, že na ně SSArtz neukázal. Přitom jim byl mnohdy jen odložen termín smrti. Stál jsem na rampě, kde už nebyly vagony a chyběly i ty koleje, na nichž kdysi stávaly dobytčí vozy, jež přivezly další várky lidí. Tam, kde on kraloval a jen pohybem ukazoval, koho kam zařadit. Jeden pokyn znamenal život, tedy dřevěné baráky, druhý smrt. Ti druzí o tom, co je čeká, však nevěděli. Jako ovce v zástupu odešli po dlouhé rampě na území, z něhož není návratu. Do plynových komor. Jen na pouhý pokyn doktora Mengeleho a jeho kolegů. A ti vybraní pro život? Řada z nich skončila pod nožem experimentátora, který prý svými pokusy na živých chtěl přispět k blahu Německa a zjistit, jak dlouho člověk žije, když… Nechce se o tom psát.

Joseph Mengele našel po válce své útočiště ve třech zemích Jižní Ameriky. Nebyl sám. Bylo víc takových zrůdných uprchlíků. I Adolf Eichmann. Na rozdíl od Eichmanna, jehož dopadl izraelský Mossad, se jemu vždy včas podařilo uklidit na jiné místo a do jiné jihoamerické země. Proto za podpory jiných pohrobků nacismu přežil. Stejně jako desítky banderovců, kteří se schovali v Kanadě, a Werner von Braun dokonce ve Spojených státech.

Když jsem tak stál na oné rampě v Birkenau, dával jsem si otázku: Kde tehdy byl Bůh, v nějž mnozí procházející kolem Anděla smrti věřili? Proč nezakročil? Proč nechal Josepha Mengeleho, aby prožil vcelku spokojený zbytek života na jiném kontinentu obklopen dostatkem? Jestliže někdo myslí, že odpověď nám poskytne katolický kostel postavený ne zcela dávno v blízkosti tábora Osvětim I, mýlí se.

Jaroslav Kojzar