Jazyková nařízení

To dnešní výročí není vůbec zajímavé a ani ho nenajdete ve slovnících. Proč také? Bylo by to k ničemu. Ale ona událost se stala. Naštěstí nebyla nikdy dotažena do konce. Nikoli proto, že by tehdejší stát nebyl pro, ale proto, že si uvědomil důsledky takového činu. Ty pro něj mohly být už tehdy fatální. Řekněte, který chytrý stát, a Rakousko nepatřilo mezi nejchytřejší, sáhne na jazyk národa, který si porobil a který se stal jeho integrální součástí? V určitých dobách to šlo. Angličané tak skoro zlikvidovali irštinu. Jenže anglické manýry se nehodily pro střední Evropu. Tady by bylo dokonce protismyslné vymazat národ, a to v době rozvíjejícího se kapitalismu, na prahu další průmyslové revoluce, kdy samotné Rakousko potřebovalo alespoň určitý národnostní klid v zemi…

Takže jsme u data 31. ledna roku 1884, tedy před sto čtyřiceti lety. Tehdy se v české kotlině nic zvláštního nestalo. Nikdo slavný se nenarodil, neumřel, neuskutečnila se žádná bitva, ani nebyla premiéra nějakého slavného díla. Jen ve Vídni zasedala Říšská rada a už týden se přela o to, zda přijmout či nikoli návrh zákona, jehož předlohu připravil hrabě Ladislaus Gundaccar Gregor Alois von Wurmbrand-Stuppach, člen klubu Sjednocené levice zvolený v obvodu Štýrsko. Levice? Nastražíte své uši. Nebojte se, papír jako vždy snese všechno a nazvat jakoukoli politickou stranu či organizaci jakkoliv je možné, i když její program vůbec neodpovídá názvu. Stačí si připomenout, že Hitlerova strana neměla nic společného se socialismem a přitom ho měla v názvu. Nebo si rozviňte název ODS a zeptejte se, kolik se za ním skrývá skutečné demokracie? Pro přesnost však dodejme: Hrabě Wurmbrand zastupoval kurii obchodních a živnostenských komor, která byla v počtu poslanců (členů Říšské rady) také podle dosavadního volebního zákona zvýhodněna. Šlo totiž o jeden z pilířů Říše.

Onen pán, zkráceně Wurmbrand, tehdy podal návrh reagující na vládní Stremayrova jazyková nařízení, jež umožnila, aby Čech v českých zemích, jestliže podá na úřad žádost, dostal odpověď v češtině. Nebojte se, to ještě zdaleka neumožňovalo na úřadech úřadovat také česky, ani nešlo o první krok ke zrovnoprávnění německo-rakouských občanů s těmi českými třeba při volbách. K tomu za Rakouska nikdy nedošlo. Když se o to například pokusil premiér Badeni, musel odejít. Vyřešila to až Velká válka a vznik Československé republiky.

Takže hrabě Wurmbrand navrhl už v polovině předchozího roku, roku 1883, aby v Rakousku jako státní jazyk byla uzákoněna němčina a tím vlastně smazáno předchozí Stremayrovo nařízení. Češi a další národnosti mocnářství se měli stát druhořadými občany, protože nejen v úřadech, ale i ve školství, na železnici, ve státních zařízeních všeho druhu, by se nejen v armádě úřadovalo, ale také rozhodovalo německy. Šlo o závažný krok k poněmčení celého mocnářství.

Zmíněné zasedání Říšské rady bylo bouřlivé. Těch několik z českých zemí zvolených členů vystoupilo se zásadními projevy proti návrhu. Zvláště mladočech Eduard Grégr. Nakonec Wurmbrand nezískal potřebný počet hlasů, i když pro něj hlasovala většina německých zástupců. Neněmecké národy i zde pomalu krok za krokem získávaly na větší váze.

A jsme u data 31. leden 1884. Právě dnes je tedy od něj sto čtyřicet let. Od té doby uplynulo ovšem mnoho vody nejen v Dunaji, ale i v Labi, Vltavě, Moravě a Odře. Mnohé se změnilo. I když také našimi ulicemi prošla válka a cizí moc převzala otěže státu, jazyk nám nevzala. Stále mluvíme česky, byť dlouhodobé cíle agresora směřovaly k úplné likvidaci našeho národa. Jsme konsolidovanou zemí, v níž jazykové menšiny mají svá práva, existují i školy v jazyce zdejší významné národnosti, nikdo nevyžaduje odnárodnění, ani nešikanuje za používání jiného jazyka. Ne tak je tomu však všude.

Jsou tzv. demokratické státy, které svým občanům mluvit a psát jediným státním jazykem přikázaly, jiné zas vydělily některé občany z možnosti hlasovat a být volen, tedy mít jedno ze základních práv, na nichž je údajně postavena Evropská unie. Další kriminalizují pokusy vyvinout po demokratickém hlasování byť jen snahu o vlastní národní stát či alespoň o získání více pravomocí na území, v němž po staletí žijí, a po čemž toužily generace. V Evropě plné sloganů o lidských právech je to nepochopitelné. Proč? Protože se to nehodí vládnoucím elitám. Proto je prostě třeba takové snahy přehlížet anebo dokonce kriminalizovat. A tak se přehlíží a kriminalizuje. Jsou přijímány zákony o státním jazyku tam, kde procentuálně vysoká národnostní menšina mluví svým rodným jazykem, zákony proti těm, kteří nechtějí popřít svou rodnou řeč.

Jak vidno, demokracie má své podivné podoby. Když se to hodí, pak se veškeré námitky o šikaně a nedodržování základních evropských hodnot dají stranou a např. ze srbské provincie vznikne třeba Kosovo. Běda, kdyby se třeba Srbové pokusili území znovu získat. Pak by se zase bombardovalo, propaganda proti nim by se rozběhla naplno a v Bělehradě by hořela nejen elektrárna apod. a ani prezident by si nebyl jist životem. Zvítězila by »demokracie« natovského typu a na Balkánském poloostrově by mohly vyrůst další americké základny. Ostatně k ochraně Pobaltí majícím své »neobčany« a jinak šikanujícím největší menšinu už byly poslány natovští ozbrojenci.

A onen jazykový zákon? Ona pošlapaná práva menšin? Jsou velkoryse přehlížena. Zatím se totiž najdou »užiteční idioti«, kteří jsou čísi prodlouženou rukou, a tak mohou zakazovat, likvidovat odpůrce a třeba i vzít či nepřiznat občanství.

V roce 1884 se hraběti Wurmbrandovi a jeho německým druhům nepovedlo přijmout takový zákon. Kdo by však řekl, že se po sto a více letech znovu podobní Wurmbrandové objeví a k jejich snahám bude tzv. demokratická Evropa mlčet!

Jaroslav Kojzar