Reklama na hokej. Tak zněl palcový titulek ve čtvrtečním papírovém vydání deníku Sport. Ti, pro které není svět branek, bodů a vteřin španělskou vesnicí, správně tuší, že v hlavní roli byl středeční extraligový šlágr v jedinečné atmosféře zaplněné O2 areny mezi Spartou a Pardubicemi. Hosté si nakonec odvezli z Prahy dva body, ovšem hlavním vítězem byl skutečně hokej jako takový.
O duelu mezi prvním a druhým celkem tabulky se začalo hovořit jako o »extraligovém El Clásiku«. Jakkoli musím říci, že jsem byl z perfektního hokeje v podání obou týmů nadšen jako již dlouho (v základní části) ne, dovolím si trochu polemizovat s přirovnáním k nejprestižnějšímu klání španělské fotbalové ligy mezi Realem Madrid a Barcelonou.
Ano, Sparta i Pardubice mají nejnabitější kádry a momentálně jsou na vlně. A právě slovo MOMENTÁLNĚ vnímám v této souvislosti jako klíčové. Pražané čekají na titul od roku 2007 a Východočeši, až do loňské nečekané superinvestice majitele, jednoho z nejbohatších Čechů Petra Dědka, platili nějakou dobu spíše za extraligového, když ne otloukánka, tak určitě outsidera.
Koneckonců, ani finále loňského ročníku, navzdory všem očekáváním nebylo Sparta vs. Pardubice, ale Hradec Králové vs. Třinec. Oponenti mi namítnou, že když se kouknu na tabulku, zjistím, jak moc jsou oba týmy odskočeny od zbytku »pelotonu«. Třetí Třinec ztrácel před dnešním programem na druhé Pardubice třináct bodů, čtvrtý Litvínov byl pozadu už o osmnáct.
To vše je pravda pravdoucí. Jenže fanoušci, ale i mnozí novináři psali o středečním duelu v O2 areně jako o »předčasném finále«. A to je příměr, který v extralize pokulhává. Hlavně proto, že základní část je jedna věc, a následné play off až ta druhá. Tam se totiž teprve rozhoduje o titulu a medailích, předešlých 52 kol slouží de facto jen pro nasazení (pomineme-li třináctý a čtrnáctý tým, které se vyřazovacích bojů neúčastní). A všichni, kdo si pohrávají se spojením »předčasné finále«, nechť se poohlédnou do historie. Je to zajímavá podívaná.
Vezměte si, že od rozpadu federace se hrálo o titul devětadvacetkrát. A víte, kolikrát platilo, že mistr rovná se vítěz základní části? Devětkrát! Přijde vám to málo? Inu, bude ještě hůře! Z oněch devíti shod připadá hned pět na Vsetín v době jeho suverenity v 90. letech a dva na Spartu, když dokázala valašský tým na přelomu tisíciletí, s rovněž nabitým týmem, přeskočit. Ve druhém případě se psal rok 2002.
Od té doby dokázaly za 21 let stejný kousek jen dva týmy, každý jednou – Třinec a Liberec. Jinak nic. A letos? Co když Pardubicím i Spartě vyfoukne rybník někdo zezadu? Třeba obhájce titulu z Třince? Nebylo by to ponejprv, co útočí – a úspěšně – z nevýhodné pozice po základní části. Pět let už extraliga nepoznala jiného mistra. Možná, že by jako »El Clásiko« či »předčasné finále« mohl být označován i duel, který nás čeká v neděli, tedy měření sil Pardubic právě s Oceláři… Nebo souboj Třince na ledě Sparty, naplánovaný přesně týden poté…
A skutečně budou Pardubice válet i poté, co den po nádherné podívané v O2 areně, dostal nečekaného padáka úspěšný kouč Václav Varaďa? Odpověď na tuto otázku je rovněž hudba budoucnosti, ovšem neodpustím si jednu poznámku. Zveřejnit informace o tom, že Varaďa porušoval pracovní smlouvu a urážel hráče i členy realizačního týmu, je od majitele Dědka za hranou. Sálá z toho snaha vyškrtnout kouče z výplatních pásek. Ale nemusíte mít ani právnické vzdělání, abyste si to vyložili i obrácenou optikou. Varaďovi právníci si na mediálních výstupech pana Dědka rovněž mohou smlsnout jako na malině. Nu, a divil bych se, kdyby tomu tak nebylo…!
A ještě jedno slovo do pranice, tentokrát fotbalové. Hojně se skloňuje pondělní volba nejlepšího fotbalisty světa za uplynulý rok. Cenu The Best podle mezinárodní federace FIFA získal Argentinec Lionel Messi, který obhájil loňský triumf a předčil i Nora Erlinga Haalanda z Manchesteru City. Podle mnohých šlo o volbu »za zásluhy«, a nikoli podle skutečně předvedených výkonů na zelených trávnících v roce 2023. Zatímco Messi »jen« povinně vyhrál s Paris St. Germain francouzskou ligu, ovšem v Lize mistrů se poroučel v osmifinále a pak v létě zmizel do Miami, norský kanonýr vstřelil v období, které spadalo do hlasování – tedy od MS v Kataru – neuvěřitelných 28 soutěžních gólů v třiatřiceti zápasech. Právě jeho branky dotáhly Manchester City ke třem prestižním klubovým trofejím – v Lize mistrů, v Premier League a Anglickém poháru.
Zastánci Messiho volby argumentují nejčastěji tím, že v hvězdami nabitém City by dokázal tolik gólů střílet kdokoli z nadprůměrných útočníků. A odpůrci zase poukazují na to, že fotbal je kolektivní hra, a vždy bude důležitý počet trofejí oproti individuálním statistikám. Ať tak či onak, bude třeba přijmout jeden fakt – že jde jen o anketu. Ostatně si vzpomínám, jak v roce 2001 těžce nesl Roman Šebrle, že ačkoli udělal světový rekord v desetiboji, skončil v hlasování o českého Atleta roku až třetí za mistry světa Janem Železným a Tomášem Dvořákem. V dalších letech ale změnil názor a správně si uvědomil, že anketa je něco, co on sám nemůže ovlivnit a co je jen věcí subjektivního názoru, a začal si slavnostní večery užívat.
Já vím, tady srovnání pokulhává, protože slavnostního vyhlášení ankety FIFA se letos nezúčastnil ani jeden z finalistů – kromě obou jmenovaných ani Francouz Kylian Mbappé z Paris St. Germain, jenž skončil třetí. Což je ostuda!
A když už jsme u těch anket, dá se předpokládat, že až se v prosinci bude vyhlašovat Sportovec roku 2023, mezi finálovou desítkou nebude chybět Martin Macík, vítěz letošního Dakaru v kategorii kamionů. A dlužno dodat, že suverénní vítěz! Klobouk tedy dolů, i když si zase neodpustím totéž, co například u hokejového MS – bez ruských kamazů není konkurence ve startovním poli úplná…
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.