Zamyšlení k Světovému dni populace

Zas další zbytečný svátek, řeknete si, když si 11. července přečtete, že na ten den připadá Světový den populace. Co vlastně máme oslavovat?, myslíte si při tom. Jenže někdy nejde o oslavy, ale o připomínku, neřku-li o varování.

I když se zpomalil, jak dokazují statistiky, růst světové populace, stále směřuje směrem nahoru a každý nový příchozí na svět chce při tom jíst, pít a mnozí dokonce i »lidsky« žít. Světový den populace, jehož cílem bylo zvýšit povědomí o problémech lidstva, vznikl ovšem v době, kdy počet obyvatel Zeměkoule měl dosáhnout pěti miliard (Den pěti miliard). To bylo v roce 1987. O dva roky později, v roce 1989, kdy Rada guvernérů Rozvojového programu OSN už věděla, že onen údaj byl překročen a dále roste, se rozhodla 11. červenec vyhlásit jako »Světový den populace«, jenž je jakýmsi »výkřikem s vykřičníkem« a varováním. Měl by vlády upozornit, že bez nutně a brzy přijatých opatření, vzniknou brzy neřešitelné problémy. Dnešní způsob života umožnil, že počet obyvatel se nyní rovná přibližně osmi miliardám sto padesáti milionům, přičemž k největšímu nárůstu došlo v zemích, kde životní problémy začínají být těžko řešitelné. To se týká i nejlidnatějšího státu na světě Indie.

Také současná migrace do Evropy má zde své důvody. Migranti totiž jdou za nadějí na lepší životní podmínky, za »dary« některých vlád pro přišedší – např. sociální a další dávky mnohokrát převyšují to, co by jim mohly nabídnout mateřské země. A tak riskují cestu přes moře, která ne vždy musí skončit šťastně.

Světový den populace ovšem upozorňuje také na to, že »růst růstu« může vést do smrtelných kleští. Udržitelný rozvoj nelze ztotožňovat s nadbytkem, jejž tvoří nadvýroba. Mnohé zboží, zvláště potraviny, se vyrobí (vypěstují), aniž budou upotřebeny, a nakonec budou muset být zničeny. Při tom v jiné části světa by jich bylo potřeba. Také mnohé spotřební zboží, které se neuplatní na vyspělejším trhu, zmizí ve spalovnách. To vše ovšem znamená ztráty takto nevyužitých surovin, jichž jednou může být nedostatek. Trh v rozhodujících zemích však způsobuje, že ten, kdo se mu nepřizpůsobí, padne. A který výrobce chce padnout? Porážka není v programu těch, kteří chtějí uspět.

Jak však tomu všemu zabránit? V minulosti sama příroda dokázala říci dost. Vyhynuli někteří živočichové, jimž stopku vyslovila změna klimatu anebo nedostatek potravy, vymřely miliony lidí a dalších živočichů na nové nemoci. Napomohly i války. Celé národy byly vyvražděny Římany a barbary, nájezdníky na Evropu z východu, kolonizátory ze západu, či pokud jde o Ameriku, také z východu, anebo vyspělejšími státy, které si chtěly usurpovat víc prostoru či získat chybějící suroviny a vedly pod náboženskými, rasovými nebo nacionálními záminkami své »velké či malé války«.

Dnes se lidstvo posunulo dál. Obavy ze zbraní, které jsou schopny zničit celý svět a život na něm a nikdo se nedokáže před jejich účinky skrýt, zatím zabránily nejhoršímu. Lidstvo však o to víc potřebuje potraviny a »moderní člověk« zbytečnosti, které ubírají suroviny a vodu a jejichž výroba (nadvýroba) ničí životní prostředí a klima. Kapitál ani jinak nemůže žít. Bez nadvýroby, konkurence, jež ubíjí jednoho a vynáší druhého, to za jeho vlády nejde. Ten, kdo má více drzosti a nebojí se jakéhokoli činu, vítězí. Tak je to i s národy (státy). Jedny jsou vyvolené, jiné odsouzeny k potupě nebo podřízenosti.

To věděli »starý« Marx a jeho myšlenkový druh Engels. Proto vznikl Kapitál a řada jejich teoretických prací, jež nám osvětlily společenský vývoj, proto vznikla myšlenka socialismu a plánované hospodářství. To ovšem, v této etapě vývoje společnosti, je zavrženo, protože dravci by nemohli dál rvát »kus masa z těla mršiny« a pít zatím »nevyschlou vodu« a odhánět co nejdál ty, kteří také mají hlad a potřebují se napít z vodního zdroje. V člověčím pojetí, tedy v tom současném, jemuž vládne kapitál a nadřazenost jedněch, kteří chtějí víc a víc, to znamená: »Prodám ti vodu, zaplať! Prodám ti, co hrdlo ráčí, zaplať! Můžeš si vybrat z nadbytku, zaplať! To, co si nekoupíš, jako nepotřebné bude zničeno, protože rozdat to potřebným by znamenalo snížit hodnotu toho nového a tedy méně zisků a to nelze připustit.«

Když se moudří zamýšleli nad »dnem populace«, neměli zřejmě na mysli to, co jsem napsal. Šlo jim jen o vytváření stejných podmínek pro všechny. Pro ty, co žijí v Evropě a na severu Ameriky v nadbytku, alespoň z hlediska světového průměru, a pro ty, co na jihu Ameriky, v Africe či Asii a Oceánii umírají na nemoci z chudoby a žijí v bídě. Při tom ten »bohatý Západ« potřebuje jejich suroviny, aby mohl žít v onom nadbytku a nad své vlastní poměry, a to na jejich úkor.

Vážně se proto hovoří o snížení počtu lidstva, o všelijakých krocích zbrzďujících rozmnožování, jsou slyšet hlasy, že koronavirus byl úmyslně »vypuštěn« a léky na něj mají antirozmnožovací účinky, o lepších a horších potravinách, o vyvolávání válek, které by umenšily počty lidí ve světě, o zamíchání ras, jež by způsobilo, že některé i biologicky by byly pány a jiné by inteligenčně poklesly – proto se prý tak málo dělá proti migračním vlnám. Zcela vážně jsou míněny věty o budování ochranných sídel, protiatomových sídlišť pro vybrané, o vyprovokování epidemií a válečných střetů tam, kde jsou naleziště surovin a kde to potřebují řídící mozky.

Nemyslím, že autoři myšlenky na vyhlášení Světového dne populace by měli tehdy na mysli všechny uvedené myšlenky. Další už domýšlí nezlomný kapitál. Tehdy ovšem museli vědět, že svět, pokud nedojde k radikální změně, nemůže jít dál naprosto liberální cestou. Zřejmě měli však na mysli nejen jisté zbrzdění růstu populace, ale také vytvořením bariér pro neustálý »růst růstu«. Proto již tehdy vyřkli heslo:

»Trvale udržitelný rozvoj je takovým rozvojem, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své…« Ale aby to mohlo být splněno, musí si lidstvo uvědomit, že liberálně-kapitalistická cesta k jeho naplnění nevede.

Jaroslav Kojzar