Přece jen mi to nedá, abych s několikadenním odstupem napsal svůj krátký komentář k neúspěšnému vystoupení našich fotbalových reprezentantů na EURU 2024.
Buďme upřímní, nikdo nemohl očekávat zázraky. Sparta se Slavií i Viktorkou Plzeň sice odehrály krásné pohárové duely v sezoně předcházející ME, ale EURO je jiná disciplína. Vlastně úplně jiná disciplína. Klíčovými hráči ve Spartě jsou především zahraniční fotbalisté. Útok Sparty bez Birmančeviče a Haraslína by neměl patřičnou sílu. Ale problém nebyl v českých reprezentantech, kteří hrají českou ligu. Podle mého názoru byl největší problém v tom, že hráči, kteří měli být klíčovými reprezentanty, neboť působí ve vynikajících či alespoň dobrých zahraničních týmech, prostě nemají potřebnou herní praxi. Ani Schick, ani Hložek, ani Černý, ani David Jurásek, ba ani Barák ve svých týmech často nehrají v základních sestavách (D. Jurásek sice hraje nyní pravidelně německou ligu, ale v Benfice Lisabon se neprosadil vůbec. A nehrál). U Schicka je ten problém také třeba hledat ve zdravotní rovině. On je prostě často zraněný a má z tohoto hlediska herní výpadky. Naopak, prakticky stále hrají v sestavě West Hamu United Souček a Coufal. Takže první faktor, který snižoval sílu českého týmu, byla nižší herní praxe papírově nejsilnějších hráčů ze zahraničních angažmá.
Druhým faktorem byla určitá nezkušenost některých hráčů. Ti hráli často první tak významný turnaj ve své hráčské kariéře (Chytil, Lingr a také Hranáč). Až bude Hranáč hrát jako stabilní člen národního týmu čtyři nebo osm let, bude přistupovat k řešení některých herních momentů jinak než nyní proti Portugalsku. Nicméně Hranáč je vynikající fotbalový příslib do budoucna. Ale budoucno bude nejdřív za dva nebo za čtyři roky, na MS anebo na dalším ME.
Bohužel, celá řada našich reprezentantů hrála průměrně. Nad průměr, dle mého názoru, vynikali jen Provod s Krejčím a Součkem. A také brankář Staněk. Ten dostal opravdu nešťastné góly. Při senzačním zákroku v utkání s Tureckem, kterým zabránil jisté brance, se zranil, takže další umístěné střele na branku v pokračující akci nepřerušené rozhodčím dostal handicapovaný český brankář gól.
V každém ze tří zápasů chybělo jen málo k tomu, abychom udělali nějaký ten bod navíc. Proti Portugalsku zavinila druhý gól dekoncentrace týmu poté, co rozhodčí neodpískal evidentní faul na Douděru daleko od české brány. Čeští hráči jakoby se nechali vyvést tímto rozhodnutím rozhodčího z míry a pak následovaly tři obranné zákroky, které přivodily vítězný gól Portugalců v samém závěru zápasu. Jinak, až na Provodův nádherný gól, se hrálo jen na jednu branku. Na tu naší. Bohužel, fotbalová spravedlnost zapracovala v náš neprospěch.
V dalším zápase s Gruzií mohli naši vstoupit do zápasu krátce po jeho začátku gólem. Nestalo se, a tak jsme většinu zápasu nenápaditě dobývali gruzínskou branku. Přitom Gruzínci mají určitou fotbalovou kvalitu, kterou předvedli už v úvodním duelu s Tureckem. Střel na gruzínskou branku bylo jako u Verdunu.
A nic, tedy skoro nic. Vytěžili jsme z jasné převahy jenom jeden gól, což znamenalo, že se zápas s Tureckem, tedy poslední zápas ve skupině, změní na zápas pravdy. A stalo se.
Je zvláštní, jak nekoncentrovaně přistoupil k zápasu hráč Fiorentiny, tedy posledního vítěze Konferenční ligy, Antonín Barák. Ve všech soubojích, do kterých přicházel, byl druhý. Turci kolem něj létali jako svěží vítr. Ale když si zápas zpětně přehrávám, musím říci, že rumunsko-maďarský rozhodčí Kovács na hloupé či mezní zákroky našich hráčů čekal. A Barák mu splnil přání. Oba dva jeho zákroky, které ocenil rozhodčí žlutou kartou a vyloučením, přitom nic neřešily. Byly relativně daleko od české brány. Barák je zralý hráč s určitou herní inteligencí, musí proto dobře odhadnout, kdy má smysl i takticky faulovat. Barák to neodhadl. Poslal české mužstvo do deseti, což samozřejmě změnilo už po necelé čtvrtině zápasu plány trenérského týmu. Je škoda, že Šilhavého realizační tým nehovořil před časem o důvodech vyřazení Baráka z národního mužstva otevřeně. Celá věc se tak nějak smetla ze stolu a s nástupem nového trenéra národního mužstva jako kdyby neexistovala. Tak trochu jsme doplatili na vlastní korektnost. Nicméně v zápase byly momenty, které mohly změnit jeho průběh. Pokud připustíme, že byl Barák vyloučen správně (a já o správnosti druhé žluté karty nejsem úplně přesvědčen), pak měl rozhodčí vylučovat také na turecké straně. Hráč Yildis dvakrát hrubě fauloval. Už první jeho faul na Hranáče byl jasnou ukázkou zákeřnosti a volal po vyloučení. A také za druhý zákrok, který rozhodčí zcela přehlédl, by měl dostat minimálně žlutou kartu. A síly na hřišti by se vyrovnaly. Turci by pak museli hrát opatrněji a ohleduplněji. Také některé jejich další zákroky byly nechutné a volaly po vyloučení, zejména ostrý faul na Provoda.
Ale to ještě nebylo z repertoáru rozhodčího Kovácse zdaleka všechno. V 82. minutě, když se Kuchta probil krátce po svém vystřídání mezi třemi bránícími tureckými hráči a dal gól, rozhodčí, největší tragéd na hřišti (hned po Barákovi a možná i před ním), odpískal Kuchtovi údajný faul. Ale pokud se měl pískat nějaký faul, tak na Kuchtu a zcela nepochybně se měla pískat ruka tureckého hráče ve velkém vápně a asi i červená karta za jeho úmysl hrát rukou. Bylo to rozhodnutí, kterým rozhodčí hrubým způsobem ovlivnil zápas. Bylo to vlastně neslýchané poškození českého týmu. Když k tomu ještě připočtu přísnější metr rozhodčích v zápasech s Portugalskem i Gruzií právě vůči českému týmu, vychází mě z toho, že český fotbal berou orgány UEFA jako nazdárky, nebo abych byl přesnější, jako nazdárky berou Českou fotbalovou asociaci.
Není to tak dlouho, co i pražská Slavia v poháru UEFA zažila podivné rozhodnutí rozhodčího v zápase s AC Milán, kterým za běžný faul byl vyloučen klíčový hráč Slávie Holeš, i když měl při údajném faulu míč na noze a pod kontrolou. Prostě, česká fotbalová diplomacie nemá v evropském fotbale žádnou prestiž. A v utkáních vyrovnaných soupeřů hrají roli i takové »maličkosti«, jako jsou rozhodnutí rozhodčích. Představitelům UEFA by se měly trvale promítat videa zachycující Jana Kuchtu v akci před neuznaným gólem. Tak tendenční rozhodování a rozhodnutí, jaké předvedl rumunsko-maďarský rozhodčí proti našim, se opravdu nevidí a na šampionátu v jiných zápasech nemělo obdoby.
Vrcholem celé bramboračky, kterou udělal Kovács ze zápasu našich s Tureckem, byl jeho karetní mariáš v závěru či po závěru utkání. Provokace Turků, a to už ani nemluvím o jejich předchozím častém polehávání, simulaci, zdržování, počínaje tureckým brankářem, vyvrcholily po skončení zápasu. Nesportovní vysmívání se soupeři, který prohrál, především díky trapnému výkonu rozhodčího, svědčí o tom, že Turci naprosto nemají smysl pro fair play. Ať je to jak chce, naši ve třetím zápase statečně bojovali po většinu času v deseti hráčích proti přesile.
Neviděl bych budoucnost českého fotbalu tak skepticky jako např. Karel Poborský a další hvězdy jeho generace. Myslím, že přes neúspěch, který jsme zaznamenali na ME, nemusíme propadat panice. Koneckonců třeba i Chorvati po velmi dobrých výkonech odjeli z ME, aniž by postoupili ze základní skupiny. Nevím, jestli v Chorvatsku z toho někdo dělá tragédii, ale tu a tam prostě neúspěchy ve sportu přicházejí. Snažme se věci vidět pozitivně. Vlastně jsme se zúčastnili zatím všech ME po vzniku samostatné ČR a to není vůbec špatné vysvědčení pro náš fotbal. Řada mladých hráčů představuje velké přísliby, výkony klubových mužstev v poslední sezoně byly na výtečné úrovni.
Objevili se mladí, nadaní hráči, jejichž talent lze v příštích letech rozvíjet. Prostě budoucnost českého fotbalu vůbec nemusí být tak špatná, jak většina komentátorů dnes říká.
Jiří Paroubek
Kde by se tam Káča vzala?